Murphy zas jednou zafungoval, M. je už třetí den do 21:00 hod. v práci a na Dádu přesně úderem pátku sedla jakási střevní záležitost. Blindí kudy sedí nebo trůní na dětském prkýnku na wc a diktuje mi na dálku, kterou knížku z knihovničky chce dovalit.
Na Lálu zas dosedla nějaká separační úzkost, na odchod do vedlejší místnosti abych si podala kolkovanou žádost. Moje vzdálenost od ní je přímoúměrná intenzitě jejího jekotu.
Navíc má nové stravovací heslo: každé sousto poválet po jazyku, pak vyšťourat ven do dlaně a ještě se s ním naposledy rozloučit!
Dáda měl jídelní židličku rok bez skvrnky, Lau v ní hoduje teprve od září, ale už není poznat původní barva potahu!

Dneska je přesně ten den, kdy fakt nevím, co jsem vlastně dělala!
Vidím se na koberci, jak po mně skáče starší a slintá mladší, vidím, jak utírám po osmdesátýšestý něčí prdku a vím, že jsem asi neobědvala.

Pevně doufám, že M. bude mít tolik soudnosti a na náplň dne se nezeptá, ve vlastním zájmu!

Daník je už několik týdnů fascinován podmořským světem.
Odkojen příběhem Nema a žraloka Lennyho si sám se sebou a několika gumovými rybkami vyhraje doslova hodiny.
Dneska ho vzal M. do kina, na Sammyho dobrodružství 2.

Radost?? Nikoliv, Extáze!!!!! Ač nejmladší divák z celého kina, vykřikoval do tmy názvy všech zvířat…želviček, delfína, medúz, kladivouna, rejnoka.

Před vykázáním z kina je zachránil pytlík gumových medvídků.

Danda dodržel svůj osobitý „NE-přístup“ i přes svátky.

Nechci dárky! Nechci stromek! Nechci ježíška!

Obzvlášť u babiček, tam se hned vrhnul na cukroví na stole a ke stromku s dárečkama se odmítal přiblížit. Něco mezi šmoulou mrzoutem a grinchem.
Tak aspoň doma se ke konci trochu odvázal (i když jeho vysněné trio: bombón-nanuk-kakao pod stromkem nenašel).

Kde se v tý malý bytosti bere tolik energie vzdorovat mi od rozbřesku do soumraku?
Začínala jsem se radovat, že už je s ním nějaká domluva, že párkrát odvětil „dobže“ a šel udělat, o co jsem ho požádala.
A ouha, je tu další vlna vzdoru, nová a ještě „lepší“!
Pokus o začátky samostatného oblíkání a svlékání totálně sabotuje, čištění zubů je opět jedna velká Kobra 11 (jejich revírem je úniková cesta z koupelny, jejich tempo je vražedné), oblíknutí na ven: po deseti minutách kopanců, vyvlíkání a vyřvávání „neci ven!“ jsem zpocená až na prde-i.
Nezmiňuju návrat k občas počůraným slipům, anarchii ve spaní po obědě a omezenost jídelníčku na adventní kalendář a jahodové jogurty. Na oslovení okolím reaguje buď slovem blééé nebo rovnou ránou rukou do prostoru. Ve středu jsem byla mrknout na kolegyňky v práci a můj drahý syn si tam doslova kopnul do mojí paní ředitelky (snad se budu mít kam vrátit!)!
Jako uklidněte mě, že tohle někdy pomine! Protože jestli tenhle stav bez tíže plynule přejde do puberty, tak se brzy rozložím na molekuly! Dojíždím tu ten včerejší „lauřin“ šampus a přemýšlím, kde udělali soudruzi z ndr chybu…

Dneska se po velkém přemlouvání vyhoupla na kolínka!
Domluvila jsem se sama se sebou, že až tento den nastane, bouchnu šampus!
Takže se ještě, chca-nechca, musím vydat do toho předvánočního davu…pro flašku!

Laura se od dnešního večera plazí!
Už má v nohách neskutečný dva metry!
Vypadá to, že jsme dosud využívali nefunkční přesvědčovací prostředky. Hrající mobil, piškot, křupka, bráchovy nálety, mámin zpěv, taťkovo pivo.
Dneska zmerčila suchý malý kolínko!
Zn. Zátkovy vaječné těstoviny! Nechám zarámovat a pošlu děkovný dopis!

Laurince rostou čtyři horní zoubky najednou (a pořád se ještě neprořezaly).
Její touha po mojí přítomnosti (resp. touha po části mého hrudníku) začala hned v půl jedenáctý a následně mě do pokojíčku vyvolávala celou noc v intervalech nepřekračujících bájnou hranici jedné hodiny. Definitivně procitla před šestou hodinou ranní, kdy jsem zoufale zacloumala kolegou z protisměny (taťka), že mu začíná šichta.
Do toho měl o půlnoci špatné snění Dáňa, musela jsem ho přenést k sobě do postele, řval něco ve smyslu: to není kos, to je haman (havran)!!!

Suma sumárum: jsem jak po vopici. Taková bývala nedělní rána po propařené sobotní noci z doby před „velkým třeskem“. Nesedí jen dva nicotné detaily. Za a) místo prošoupaných střevíčků mám jen mapy od mlíka na tričku, jako pozůstatek intenzivního kojení, za b) těžko si půjdu dát po „O“ šlofíka, až na mě padne dřímota.
Lau teď krásně spinká, kluci šli nastydnout někam ven a já jen sedím a tupě čumím z okna, na hamany…

U nás co dítě, to originál.

Dáda: vždy způsobně zaujal statickou pózu v židličce, zatnul pěsti pro lepší soustředění, zorničky zaostřeně hypnotizovaly přibližující se sousto, pusinka dokořán. Ani kapička nazmar, bryndáčky svítily čistotou i po týdnu. Celá sklenka padla za vlast do dvou-tří minut.
Laura: v židličce poloha „lážo-plážo“, samotné krmení je pro ní totálně podružná činnost.
Vlažný zájem jeví pouze u ochutání první lžičky, zbytek času věnuje důležitějším dovednostem. Sundá levou ponožku a namočí jí do meruňkové přesnídávky, zároveň druhou rukou odkudsi vydoluje starší křupku a umělecky si jí zamotá do kadeří. Sáhne po piškotu a vykreslí s ním ornament na ledničce (sousedí židličce zprava), stejnou ručkou pak pohladí své (kdysi čisté) roucho a zamíří s ní vstříc plné lžičce (zase jsem nestihla včas zareagovat…).
V zápětí trénuje slůvko táta, škoda jen, že má zrovna plnou pusinku. Bryndák je jí nesympatický, tak si ho i s dosavadním nánosem stravy strhává z krku a lepí na jídelní stůl (sousedí židličce zleva).
Následuje trénink ne-ne-ne aneb kývání hlavičkou ze strany na stranu, v tom je přeborník.
Mamko, o co, že netrefíš správný otvor? Dalších pár okamžiků vytírám papů z nosní dírky a Lau v nestřeženém okamžiku krade balíček vlhčených ubrousků a kosí s ním vše v dosahu. Ve finále pozře ze sklenky mizernou třetinku, ale zato se mi postará o náplň času v další půlhodině.
Debordelizovat jídelní kout!