Někdo to pomyšlení nesnese a tak jde válet sudy!

Pět metrů od vchodu zvedá Lála prosebně ruce a chce pochovat. Odmítám, celý zbytek dopoledne se ponese v duchu ublíženého úpění, že jsem jí nevyhověla.
Deset metrů od domu se Lau sekla u keře s bobulema. O těch keřích se mi v noci zdá, není před nimi vyhnutí, dennodenně ničí mé vetché nervy. Dáda daleko přede mnou (hledá dinosauří stopy), Lála daleko za mnou, sbírá bobule (ty keře jsou začarovaný, něco jako bezedná sklenička v Ikee, Lála je obírá už měsíce a kuliček je na nich pořád stejné množství).

Po půlhodině opouštíme inkriminované stanoviště a přesouváme se o sto metrů dál, rodinné domky s ploty a se PSY za nimi. Další zásek. Lála se přátelí s každým vořechem v okolí, Dáda začíná řvát, že ho nebaví stát na místě a má hlad. Svačíme, děti natlačily brumíka i banán. Tajím informaci, že to bylo ze svačinového baťůžku vše, kdyžtak vyhrabu z hlíny pár kořínků.

Následuje nevyžádaný striptýz, L. se uprostřed přecházení silnice zbavuje čepice, nákrčníku, rozepíná zip u bundy a zouvá si levou botu.

Po hodině a dvaceti zvoláních „Lauro, jdeme!“ se doploužíme na hřiště, Lálu baví kličkovat mezi in-line bruslaři, Dáda se snaží pokořit svojí panickou hrůzu z výšek a 15 minut se škrábe na klouzačku (metr nad zemí), následně usoudí, že tohle opravdu nemá zapotřebí a ječí, že chce sundat. Lála mezitím vlaje na houpačce a chystá se kaskadérsky seskočit, nějak nevím, co dřív, nejsem dvakrát. Toto se rytmicky opakuje, aktéři se střídají, dávají si jen pauzu na pití (v lálině podání jekot „pití-pitíí-pitíííí!!!“, okolní rodiče na mě koukají skrz prsty a houfně raději odcházejí k jiným atrakcím).

Kolem poledne se vracíme zpět, dcera už to nedává, demonstrativně se usadila v oválu bahna, odmítá se hnout a řve. Dáda se domnívá, že se jí něco stalo, začíná řvát.

S vypětím posledních zbytků sil vytahuji krabičku poslední záchrany, lentilky. Dostávají je na příděl, tzn. další až támhle u té značky aneb nenápadně je přibližuju k domovu.

Po třech hodinách bezva prochajdy se doplížíme domů, drhnu z bot nánosy bahna a psího „bahna“, zapínám pračku plnou černočerných svršků. Děti plné elánu přerovnávají knížky v knihovně a hážou si je přátelsky na nohy.

M. mi po telefonu nahlas závidí, že nemusím trčet v práci (jako on, chudák) a užívám pohody téměř jarního dne.
Je naivní. Na barvu oblohy si nevzpomínám, ptáci zpívali nejspíš mimo mojí dimenzi a svěží vzduch jsem vdechovala silou parního válce jen v okamžicích, kdy bylo třeba počítat do deseti. Za to jsem dvakrát toužila utíkat hlavou proti zdi, desetkrát jsem vzývala Pánaboha, sežrala jsem dětem tajně dvě poslední lentilky a jednou jsem si pohrála s myšlenkou, že bych přeci jen zase mohla začít kouřit.