Přijeli jsme z dovolené a já urgentně potřebuju dovolenou!
Předně, kritéria výběru dovolené je třeba pro příště přehodnotit.
– Blízkost nákupních možností a ruchu letoviska je k ničemu, pokud máte děti, co se plouží rychlostí dva metry za hodinu.
– Animační program je k prdu ještě víc. Především, když máte čtyřleté dítě, které o něj těžce nemá zájem a dvouleté péro, které by strašně chtělo, ale nesplňuje danou věkovou hranici.
– Volný vstup do sousedícího aquaparku je hezká věc. Ale naše děti kouzlu podobných radovánek stále ještě nepodlehly.
– Informace o vzdálenosti toalet od restaurace je zdánlivě bezpředmětná, ale pro nás naprosto zásadní.

Pamatujete-li si dovolenou ze svobodných let jako lážo plážo, frappé, vůni pinií a navíc jste do toho bušili mnohokrát za den, tak se probuďte! Teď máte děti, d-ě-t-i! Na pláži je to jedna velká honička, moře si všimnete až někdy třetí den, vůně a zvuky nestíháte registrovat a za pobyt se zmůžete na jedno koupelnové upocené bleskové číslo mezi Matýskem a Jájou na notebooku a odchodem na večeři.

Za nás asi takhle:

Úterý
Let má hodinu zpoždění. Paráda, o 60 minut tvoření programu znuděným dětem více!
Otázka „Už tam budeme?“ padla na Teminálu 2 jen tisíc sto padesátkrát.
Dáda odmítá sám projít bezpečnostním rámem, čímž zpestří celníkům šeď běžného pracovního dne a fronta za námi bublá nadšením.
Na Korfu přilétáme těsně před půlnocí, následuje hodinový transfer serpentýnami na hotel, děti srší energií, my padáme na hubu.

Středa
Dáda neprocitl radostně a trvá na tom, že okamžitě pojedeme domů. Laura nechce růžové tričko, ale modré. Nechce učesat a rozhodně nepotřebuje vyčistit zoubky. Chce jen nahatá étericky tančit po pokoji. Poté, co na snídani z bufetové nabídky obsloužím děti a konečně usedám k teplé vaječné omeletě, potřebuje Lála kakat. Toalety jsou o patro níž a je potřeba obejít celý bar a recepci. Po dosednutí na prkýnko už samozřejmě bobana dělat nechce.
Vracíme se do restaurace, házím do sebe snídani a klopím studené kafe, Dáda potřebuje kakat. Tentokrát se jde projít tatínek.
Pláž a moře se dětem líbí, uff, to se nám ulevilo. Asi pětkrát do hodiny mi dcera šeptá informaci o nutnosti čůrání, takže běžím splavená s povzbuzující Lálou sluncem rozpáleným pískem do dalekého křoví, kde vymáčkne tři směšné kapky.
Jinak paráda, děti mají hlad, protože místo snídaně proběhla exkurze po hotelových toaletách, mají žízeň, chtějí jít do vody, nechtějí jít do vody, hrad z písku je nebaví, házení s míčem je vopruz a kdy už bude oběd??
Tisíckrát díky za alkoholické drinky all inclusive, s každým kalíškem tequily sunrise je naše ponorka ze syna a dcery menší.

Čtvrtek
Děti chtějí k snídani pouze zmrzlinu, kterou zahlédly u včerejší večeře.
Dnešní den je opět ve znamení magického jekotu, Dáda trvale nesouhlasí s čímkoliv a Laura se opičí. Nechtějí jít na pláž, ani k bazénu, potřebují pustit pohádky na dvd. Zde pro změnu nesouhlasíme my, což vyvolá další vlnu odporu.
Míříme k branám aquaparku. Dáda při pohledu na tobogány chytá barvu dozelena (aniž bychom na ně vůbec chtěli jít) a dvě hodiny s ním není řeč, resp. řve tak hystericky, že ho začínáme strašit plavčíkem, který uřvaným dětem píchá injekci na uklidněnou.
Nakonec vyčerpaně končíme u ohrady s místními kozami a oslíkem, kde potomci konečně na chvíli drží zobáky.
V noci mi nedají spát hluční sousedé německé národnosti, co se usídlili s flaškou Amundsena na chodbě před naším pokojem. Kolem jedné ráno na ně v pyžamku pomerančové barvy a nenalíčená vyběhnu, že máme malé děti, ať zklidní hormón. Čímž si vysloužím lichotivou přezdívku „mama – polizei“, kterou mě častují až do konce pobytu.

Pátek
Dáňa chce vědět, kdy už konečně pojedeme na tu dovolenou. Tvl!
Manžel, jemuž po několika dnech pauzy od práce chybí komunikace na úrovni, se dává na pláži do řeči s postarším manželským párem z Polska. K nim se postupně nabalují další turisté obdobného věku. Klasika, mohl by z fleku založit animační debatní kroužek pro seniory, a je úplně jedno, že on umí jen česky a oni česky neumí ani slovo. Prý se bavili o pivu, loveckém salámu, olomouckých tvarůžkách a o dětech.
Hmm, tak dnešní gerontologická seance je splněná.
V rámci častého a důkladného mazání dětí krémem s vysokým faktorem zapomínám mazat sama sebe (z venku) a tak jsem všude do červena, nejvíc to odnesly ušní boltce, nárty a okraje podprdy. V noci mi tentokrát nedá spát horkost a zimnice, střídající se v nepravidelných intervalech.

Sobota
Pečivo u snídaně nemá podle dětí žádnou podobu s českým rohlíkem, takže snídat chtějí pouze nutellu a rozinky, Laura potřebuje kakat.
Dádula v tento slavný den konečně objevil sám sebe. Je sice fajn, že pochopil, že když se ho dotkne, tak mu nezčerná a neupadne, ale přeplněná pláž není zrovna nejvhodnějším místem k experimentům. Oznamuji manželovi, skotačícímu ve vlnách, ať vysvětlí synovi know-how.
Laura, setrvávající celé odpoledne v letargickém útlumu z tropického ozónu, ožívá s prvním večerním komárem a s prvními tóny hitů na minidiskotéce.
Má vlastní vyšperkovanou choreografii a její elán nechává chladným jen jejího bratra.

Neděle
V podvečer se vydáváme (poprvé a naposledy) ven z hotelového komplexu směr letovisko za účelem nákupu suvenýrů pro rodinu. Dobře nám tak!
Děti (majíc v čerstvé paměti pohádku o Jeníčkovi a Mařence, kterou jsem lovila z paměti toho dne na pláži) za sebou nutně potřebují trousit semena z palmy, abychom trefili zpět. Pro klid a hladký průběh pochodu škube manžel několik trsů větví s kýženými bobulkami a s malou dušičkou doufá, že se nejedná o strom státem chráněný.
Cesta (cca půl kilometru) k nákupní zóně nám trvá výživnou hodinu a půl. Laura řve „Kaliméra“ na každý projíždějící skútr a na každou prašivou kočku, povalující se u silnice. Mezitím se čůrá, kaká, pije a ošetřuje Lálino odřené koleno (Lau mazácky prohlašuje „to nic, to nebolí“, Dáda pro jistotu empaticky pláče).
Na pokraji sil rozrážíme dveře prvního obchodu, házíme do košíku olivové oleje a medy z nejbližšího regálu a vracíme se potupně zpět na hotel.
Cesta trvá stejně dlouho, protože Dáda všechny značky v podobě palmových semínek sbírá zpět do kelímku.

Pondělí
Poslední den rekreace. Taťka s radostí dítěte plácá z písku třímetrového žraloka a následně z lehátka napjatě sleduje, kolik turistů se u něj obdivně zastaví anebo (a to už se vyloženě tříští pýchou) si ho vyfotí!
Čudlíci chrápou po obědě pod slunečníkem přes 3 hodiny, to aby načerpali sílu na moment, až budou rodiče potřebovat po setmění balit kufry.
U večeře již tradičně pozřou pár kopečků zmrzky, maminka si tradičně nalije dvojku bílého a poslušně čeká, komu se bude chtít na záchod dřív.

Úterý
Jedeme autobusem směr letiště a Lála celou hodinu nezavře pusu. Loučí se se vším, co zahlídne z okýnka: „Ahoj stromečku, ahoj autíčko, ahoj paní, brzy se zas uvidíme!“ Dádula naříká, že nechce domů.
Na letišti beze změny, let má zpoždění, Dáda se seká u rámu a Lála musí čůrat přesně v okamžiku, kdy se otvírá náš Gate. Na palubě se pak s grácií zkušeného cestovatele sama připoutá a prohodí směrem k letuškám: „Můžeme!“