Premiérově já a obě děti u pediatra.
Včerejší výstavba sněhuláka (z něhož je dneska srajda s mrkví uprostřed) se nám sakra vyplatila.
Dáda v noci teplota a totálně neprůchodnej nos, Laura děsnej kašel.
Měla jsem trochu obavy, jak to tam zkoordinuju, po zkušenostech z minula. Danda má totiž bílé pláště moc rád, jakmile zahlídne zdravotní středisko, tak zařadí zpátečku a podrážkama většinou vydře do chodníku koleje, jak ho s láskou táhnu. “Spolupráci” při vyšetření fonendoskopem netřeba líčit. Opět naděleno do vínku po tatínkovi, ten ve čtyřech letech zdrhnul tchýni ze sesterny, když tam přišli s mladším bráchou do poradny. Na prohlídku nedošlo a taťka byl nalezen na pískovišti před panelákem.

ALE!!! s tím mým klukem se od posledka udála nějaká velká změna a mně se to moc líbí.
V čekárně hladil po tváři ségru a ukazoval jí obrázky v knížce a když se pak v sesterně otevřely dveře do ordinace, tak si stoupnul mezi futra a povídá: “Ahoj doktorko, jsem Dáda. Mám rýmu. Jauka má kašel. Moje táta je v práci”. Vlastně nevím, proč jsem se tam táhla s nima, stačilo jim zavolat taxíka!
No, každopádně Lau vyfásla antibiotika s verdiktem bronchitida, Dáňa zatím nic. A když jsem nedávno psala, že Lauru kojím mnohokrát za den, tak teď se to spíš jmenuje “párkrát za den nekojím”!

Pevně doufám, že si tím bláznivým mnohonásobným buzením v noci a totální absencí spánku ve dne Lála plní jen nějakýho praštěnýho únorovýho bobříka výdrže a prudy!

Za denního světla je to poměrně úsměvná záležitost, ale kolem třetí hodiny ráno přecházíme s manželem plynule do jazyka pražské galérky!
To se pak ale nesmíme divit. že se nám tu rozmáhá takový nešvar.
Dáda: “Jauko (oslovení pro mladší sestru), drž zobááák!!!!”

Propastný rozdíl mezi našemi dětmi, díl druhý: spaní!

Dáda přes den usnul kdekoliv a kdykoliv, pokud na něj přišla dřímota. Na koberci, v jídelní židličce, při přebalování. Dle údajů ve fotodeníčku spal 2 hodiny dopoledne a hoďku odpo. V noci mu stačilo jen jedno kojení, na jeden nádech vysosnul asi dva litry, do minuty bylo vyřízeno, chrněl dál.
Probuzení ráno po sedmé hodině, s úsměvem.

Laura? Laura!!?? Přes den už nespí buď vůbec anebo trapně usmolenou jednu hodinu, nejradši u mě v náručí, v denním světle je postýlka vyloženě nepřítel. Nechápu, na co funguje, tužková baterka na solárně-mračný pohon.
A noc je drama o několika dějstvích. Kojím asi 4x a kolem půl šesté ráno už nechce zpátky do postýlky, začíná se svým pověstným vyvolávacím systémem alá Homolkovic family (táto! Ludánku!! Heduš!!!), v jejím podání: táááta? dáádaa? mááááámáááá!!!!!!!!!!
Taky je totální prsní úchyl. Stačí vypustit slovo “mlíčko” a hned začne funět a slintat a trhá ze mě svršky…

Po půlnoci většinou neorganizovaně rotujeme bytem. Bojovka, nikdo neví, kde se ráno probudí (kromě Dandy). Naše ratolesti totiž razí vojenské heslo: Nespi celou noc! Odpočiň si!

Tak třeba noc na dnešek, jeden příklad za všechny:
Dáňa k nám do ložnice dorazil kolem jedný (pomíjím svou následnou cestu do pokojíku pro “miminko-polštář”, bez něhož nezabere). Lála se vzbudila v půl čtvrtý (zde pomíjím fakt, že jsem jí od večerního usnutí už kojila min. 3x). Hned po přiložení (kojím v křesle, v jejím pokoji) mi je jasný, že bobina právě odstartovala benátskou noc. Točí si na prsteníček moje vlasy a druhou rukou škrábe potah na křesle, následně prstíkem bodá do tmy směrem k nalepeným samolepkám na stropě a pusinkou piluje ssssssss (Lálinko, jak dělá had?).
Drze jí chci vrátit do postýlky, následuje zkouška pevnosti mých ušních bubínků. Riskuju a beru jí do ložnice a doufám, že jí nějak uspím (nikdy to nedělám a vím proč!).
Lála zbystří Dádu, začíná volný program.
Danda procitá a mejdan může začít.
L. prdí pusou, D. na ní dělá bububu, L. pobaveně ukazuje, kde má máma nos (je tma, prstík by skončil v sítnici, naštěstí mám zavřený víka) atd.
M. si odevzdaně balí fidlátka a míří do obýváku (vstává do práce), po další půlhodině her bez hranic balím Lálu a stěhuju se s ní do dádova pokojíku.

Skóre??? M. na gauči, Dáňa sám v manželské posteli 200 cm x 200 cm.
Já s šílenou Lálinou na dětském lůžku o délce 160 cm!!!
Ráno na sebe nenechá dlouho čekat a první samozřejmě vstávají děti!

Tak dneska je to už 16 let.
Zajímavý úkaz, začínám být s M. ve svém životě dýl než jsem byla předtím bez něj. Sbalila jsem ho na dýze a už jsem si ho nechala. Vlnili jsme se v rytmu Puff Daddyho a McErika a Barbary. Hit od Toni Braxton považujeme do dneška za “naší” písničku. Volali jsme si z pevné linky, mobil vlastnila jen hrstka vyvolených, v něm 10 úderných vyzváněcích melodií a nejlehčí model vážil cca 20 dkg. Internet byl cizí (sprosté) slovo, nosily se walkmany, fotila jsem ruským „kombajnem” zn. Lomo 135 BC, Václav si vzal Dášu a do kin vplul Titanic. Dva měsíce po seznámení mi odešel na vojnu. Sedm let po seznámení jsme se rozešli (na dva dny). Dvanáct let po seznámení jsme se vzali. Po šestnácti letech máme dvě nejvíc nejlepší a nejkrásnější děti.
Sen zvláštnu podobu máva, keď ho chceš vychutnať do sýta…

Prima zoom neohroženě převzala nadvládu na Dáňovo virtuálním světem a definitivně tak zařadila Nema a spol. do archívu, sekce “animáček pro děcka”.
Navíc hrubým způsobem nastavila zrcadlo mojí postupující mateřské demenci.

Dnešní dialog při sledování dokumentu Bizarní obyvatelé moří:
Dáda: “Mami, co to je? Povídej.”
Já (letmo vzhlédnu od rozestavěných kostiček pro Lau): “Asi nějaká ryba.”
Dáda: “To není -nějaká-… ryba, to je keporkak.”

Jako co je, doprdele, keporkak? (maturovala jsem z biologie…za jedna…evidentně omylem).

Já nevím.
Na dádovy samostatné pokusy oblíkání a svlíkání ještě asi není správná konstalace hvězd. To ani není nepochopení jako hluboká ignorace s pověstnou kapkou házení perel sviním.
Já nechci zázraky, jen trochu spolupráce při natahování ponožek nebo stahování punčocháčů.
Když začnu vysvětlovat a názorně popisovat, tak zabodne skelný pohled kamsi dva metry za mě a pohupuje se v imaginárním rytmu soundtracku k včelím medvídkům, zatímco mně v hlavě začíná bušit směs nirvany, šamanských bubnů a střelnýho prachu!
Načež s vypětím všech sil ukončím po půlhodině svůj slovní a gestikulační průjem a podám mu ponožku, doufaje, že se chytí.
Dáňa umělecky zmuchlá podanou fusku, naaranžuje si jí na palec u nohy, konečně mi věnuje letmý pohled a houkne: “Může být???”

Asi si nechám předepsat platíčko neurolu a budu čekat až zahřmí, nástup do školky je až za půl roku….

Už je to asi tady!
Oni si spolu hrajou! No “spolu”, no “hrajou”…
Lau na něj kouká jak na svatej obrázek a Danda jí pomalu vykecává díru do hlavy (vlastnost po otci). Ovšem program, co vymyslel před chvilkou, je i na mě dosti cool. Danda pronásleduje ségru po pokojíku, v jedný ruce nůž, v druhý vidličku (obé naštěstí z dětské kuchyňky) a důrazným, nesmlouvavým hlasem uklidňuje: “Jauko! To nebude bolet!”

Tak chřipka hier!
Zatím teda jen my “velký”, kéž by u toho i zůstalo.
S těma pidižvíkama je marodění beztak hustá bojovka! Rozvrhli jsme si plán “péče o dítě” na tříhodinový intervaly. U Dády to obnáší jen výměny disků v dvd, u Lály je to trochu náročnější.
Ale! Hrála si na zemi v ložnici u postele (my jsme se potili nahoře), už asi hodinu a půl sama (miláček!) a pak se rozhodla, že se na ty chrchlající trosky chce mrknout osobně a stoupla si u postele!
Hurááá! Předběhla Dandu se stoupnutím o měsíc a půl! A to nás furt honí po neurech a rehábkách, že prý pokulhává hrubá motorika.
S Dádou jsme nic nevěděli, nic neřešili, a bylo nám fajn…