Laurince rostou čtyři horní zoubky najednou (a pořád se ještě neprořezaly).
Její touha po mojí přítomnosti (resp. touha po části mého hrudníku) začala hned v půl jedenáctý a následně mě do pokojíčku vyvolávala celou noc v intervalech nepřekračujících bájnou hranici jedné hodiny. Definitivně procitla před šestou hodinou ranní, kdy jsem zoufale zacloumala kolegou z protisměny (taťka), že mu začíná šichta.
Do toho měl o půlnoci špatné snění Dáňa, musela jsem ho přenést k sobě do postele, řval něco ve smyslu: to není kos, to je haman (havran)!!!

Suma sumárum: jsem jak po vopici. Taková bývala nedělní rána po propařené sobotní noci z doby před “velkým třeskem”. Nesedí jen dva nicotné detaily. Za a) místo prošoupaných střevíčků mám jen mapy od mlíka na tričku, jako pozůstatek intenzivního kojení, za b) těžko si půjdu dát po “O” šlofíka, až na mě padne dřímota.
Lau teď krásně spinká, kluci šli nastydnout někam ven a já jen sedím a tupě čumím z okna, na hamany…