Ráno za oknem sluníčko, taťka v rachotě, první nápad: padám s dětmi do zooparku.
Pro fajn náladu a svižnější reakci při zvedání Laury zametající prdkou chodník jsem si uvařila kafe do termohrnku.
Děti obuté, posílám Dandu přivolat výtah, D: “Halóóó, výtache!”
Řídím a libuju si, jak se krásně autem line kávové aroma. Parkuju, zvedám ze sedadla spolujezdce onu tašku, půlka kafe vsáknutá do potahu sedačky, druhá půlka řádí ještě v tašce.
Nebylo ušetřeno nic, nejvíc to odnesly zdravotní průkazy dětí, na stránkách se vykreslily kávové skvrny o velikosti mexických dolarů! Doteď jsem nevěděla, jak je možné z tak důležitého dokumentu udělat salátové vydání, ale řešení je prosté, stačí mít matku závislou na kofeinu.
V lesoparku bylo ale i tak skvěle, viděli jsme “páfy” a králíčkům jsme donesli “mrkefe” 🙂

Odstavení se zdárně podařilo!
Laura dneska spala celou, c-e-l-o-u, CELOU noc!!!!
A to úplně poprvé od svého narození. Ráno vstávala až v půl devátý, v tenhle čas jsme vždycky už skoro obědvaly! A jak si tak krásně v té tmě chrupkala, tak já furt čekala, kdy začne kníkat. A nemohla jsem usnout a vytuhla jsem až jednu v noci, půl hodiny předtím, než mi přišel Dáda pošeptat, že se počůral.
A taky teď skvěle baští, už si nazaplácává bříško mlíkem a je pořád při chuti. Moje prsa se pomalu vracejí k normálu, tedy na úroveň pasu.
A musím přestat žráááát!! Tuba jesenky k snídani už mi těžko projde, omluvenka v podobě vykojení všech mých čoko-polomáčenko-koblihových orgií je tatam.
A úplně nejvíc si libuje taťka, jak “jsme” (rodinný plurál) to odstavení perfektně zvládli.
To je fakt, ještě, že se odstěhoval na gauč k těm čudlám v akvárku, bez toho by se nám celá ta akce jistě nepodařila.

P.S. Včera jsem mu nabídla, že má jedinečnou a poslední příležitost sáhnout si na velký, pevný balóny, odmítnul, prý by na něj mohlo něco stříknout a to zrovna nemusí.
Ani netuší, jakou mi teď dal do ruky “zbraň”!

Po dlouhých 3 letech a 7 měsících nejsem ani těhotná ani nekojím!
Nadešel čas Lálu odstavit a moje prsa tak zažívají od včera státní převrat.
Noc byla věru plodná, Lauře se mé rozhodnutí nepozdávalo, manžel se pro jistotu hned z večera uklidil na gauč. Lála spustila stávku o půlnoci a když ve čtyři ráno konečně přestala protestovat a zalomila to, tak se v půl pátý přišoural Dáňa, že má nudli a potřebuje nutně odsát.
Dneska tak funguju jen na Docle Gusto pohon a úsměvy dětí.
A můj drahý choť? Měl z prdele kliku, že jsem v ruce zrovna držela jen kulatej nožík na máslo, když se v půl devátý konečně rozrazily dveře obývacího pokoje a on prohlásil, že toho moc nenaspal, protože rybičky v akvárku dělaly neskutečnej randál…

Okolnosti mě dnes donutily po sto letech umýt okno v pokojíčku!
Fotím si děti, je pravé poledne a žaluzie jsou vytažené, přesto cvakám téměř na noční režim.
Následný jas zpoza skla mi málem vypálil sítnici.
Na venkovním parapetu ležela přilepená archivní loňská uschlá beruška.

V říjnu jsem Lauře uháčkovala bezva kulich na zimu, dala jsem si záležet, ozdobila jsem ho spešl vločkou. A pak jsem ho někdy počátkem listopadu neznámo kde ztratila, možná někde vypadnul při nákupech, nebo ho prnďa vyhodila z kočárku, fakt jsem nevěděla.
Tak jsem čepičku poctivě oplakala, a narychlo jsem upíchla kulich náhradní, bez vloček, perliček a podobných srajdiček.
Dnes jsme po tuhé dlouhé zimě vytáhli na světlo golfky a co nevidím zaklapnuté ve stříšce?
Dneska na písku mohla být za hvězdu, škoda těch 25 stupňů celsia…

Dáňa přijat od září do školky!
Do školky přímo před domem, cca 20 vteřin chůze (takže v dádovo a lálině podání max. čtvrt hoďky). Zbývá jen dopilovat pár umů a dovedností.
Komplet bez plen už funguje, teď by mohl přestat kopat do lidí a projevit zájem o natahování/stahování svršků…

“Ha! Strach z odloučení! Přišel nečekán, nezván, vše naruby otočil a mě tím probudil! Mami, ke mně čelem, ke zbytku světa zády!”

Stala jsem se hlavním aktérem v reality-show, big brother mě sleduje. Už to tu řádí pár dní, Lále narostla neviditelná čidla, dokáže přesně vystihnout moment, kdy se vytrácím z dohledu a spouští alarm, doprovázený dramatickou vsuvkou v podobě slz jak hrachů. To by jeden neřekl, kolik je v panelákovém bytě rohů, zatáček a zákoutí.
Separační úzkost, to je vám taková pozoruhodná věc.
V praxi asi takhle: čistím si zuby a klíště mi stahuje tepláky, čistím zuby Dádovi a Lála mi visí na krku a škube vlas za vlasem, chci jít do ložnice ustlat – řev, do kuchyně zalít čaj – řev, potřebuju na záchod – mám tam osobní asistentku. Utírám zadek Dáňovi, Lála čučí do mísy, večer dávám sprchu a ochranka sedí na koberečku před vanou.
Volnočasové aktivity jsem definitivně posunula na neurčito. Např. háčkuju Lauře svetřík, už velmi velmi dlouho (stejně to na ní už nenarvu, velikost 74 jí byla na vánoce). Čidla fungují tak, že jakmile háčkuju třetí očko, spustí se poplach. Na podobné bázi funguje i zvuk otevírání notebooku, zaklapnutí kapsle s espressem v kávovaru nebo vysunutí šuplíku s oplatkama.
Můžu si vybrat, buď budu poslouchat celodenní vytí anebo ho poslouchat nebudu. A tak převážnou část dne trávím s dcerou nalepenou na nějaké části těla a nedělám nic, domácnost si žije svým vlastním životem. Jenže jak říkala moje babička: stokrát nic umořilo vola. Potřebuju dovolenou na dovolený!

“Maminko, maminko, tak je mi vhod, otoč se, ať je ke mně tvůj vchod!”

Máme novou bojovku: péče o vejce.
Každý ráno chce Danda vyndat z ledničky vajíčko (jež následně v nestřeženém okamžiku měním z bezpečnostních důvodů za exemplář natvrdo). A pak ho pusinkuje, hladí, zahřívá, naslouchá, jestli už se neklube. Nosí ho všude s sebou, na wc ho odkládá něžně na podlahu do spáry ve dlaždičkách, v pokojíčku má své místo na polštářku, při večerním koupání vejce trůní v bačkůrce.
Pokud nedejbože dojde k vaječnému úrazu (odchlíplá skořápka), nastupuje speciální operační jednotka “matka- nůžky-izolepa” a hojíme rány.
Asi se trochu začínám děsit velikonočních svátků.
Mimochodem, můj inteligenční kvocient je stále níž, termíny “natvrdo a velikonoční” jsem byla nucena googlit a následně jsem radši poslala sms ségře 🙁
A další mimochodem, můj kvocient zjevu je ještě o víc níž, Dandula měl ráno cestu kolem koupelny, kde jsem si pracně plácala na víčka stíny a pravil: “Co to bude, mami? Třeba bubák?”

Včerejší focení v ateliéru, chaos!
Děti se neustále rozlézaly do všech světových stran.
Dáňa už doma prohlásil, že se fotit nechce a slovo dodržel. Jeho pozitivní výraz ze snímků přímo čiší.
Lálu zajímala především technická stránka reflektorů a pobyt na plátně jí vyloženě nesednul a tak v jeden krásný moment zdrhla…PO SVÝCH…první životní 3 krůčky (slovy: tři) a my je máme na fotce!

Ve finále nám výlet do matičky Prahy ještě zpříjemnila “málem-odtahová” vsuvka před ateliérem. Kdo by to byl řekl, že modré pruhy na silnici značí parkování pro rezidenty a parkovací lístek si místo předního okna máme radši strčit za klobouk. Stihli jsme to ťip-ťop, přijít k autu o 5 minut později, tak jsme si vydělali. Naštěstí měl strážce zákona dar empatie a při pohledu na dva vesničany se řvoucíma hladovýma dětma v náruči se mu sželelo srdéčko.