Dneska jsem překročila vlastní stín!
Manžel mě vyslal na nákup a až na místě jsem ze seznamu vyčetla, že si mám čerstvý chleba sama nakrájet. Nakrájet! Jsou tři věci, které zásadně nedělám.
Nikdy nepolykám žvýkačky (mamka říkala, že z toho dostanu zánět slepáku).
Nikdy nestraším děti čertem (v chytrých knihách se píše, že se tím odvolávám na vyšší neexistující moc). A NIKDY si sama nekrájím v obchodě chleba!
Ten přístroj mě děsí, určitě na něj míří všechny kamery světa a čekají na můj chybný krok. Tolik tlačítek a rozličných otvorů, není v mých silách neudělat někde chybu a nepřivolat tak na sebe místní ochranku!

Sebrala jsem zbytky odvahy a pecen krušnohoru a předstoupila k pranýři.
V tu chvíli jsem si sáhla na úplné dno. Do očí mě flákla cedule, červené písmo na černém podkladu (oddychovější kombinaci barev už nešlo zvolit, skoro jako úpis knížeti pekel):
“Z technologických důvodů není možné krájet teplý chléb!”

A jsem v prdeli, tlak stoupá, v uších mi duní, v puse cítím kovovou pachuť krve. Co to je “teplý”? Formulujte přesně! Vidím to v jasných tónech, přešvihnu to o půl stupně, začne houkat alarm, rozblikají se rudá světla, hlavní dveře obchoďáku se nemilosrdně hermeticky uzavřou a mě si v poutech odvádí globus-jednotka rychlého nasazení. Jsem ta, co zneuctila chléb!

Ale víte co? Zvládla jsem to! Už mě nic nemůže překvapit!
Až na to, že Dáda si k večeři řekl o rohlík s máslem. R-o-h-l-í-k!!!!

Samozábavný humor mého syna mi trochu připomíná kluky z Teorie velkého třesku.
Prohlíží si svojí oblíbenou knížku o rybách a povídá: “Mami, tady na tom obrázku je mník jednovousý a já jsem si celou dobu myslel, že to je siven americký. To jsem teda popletka!”
Následně propukl v přibližně minutový záchvat smíchu.

Tvl, Sheldon hadr…

Daník dnes přestal kreslit mou osobu jako klubko vlny a přidal pár detailů. Hurá!

Manžel se včera vrátil z poslední šichty dlouhého pracovního týdne domů.
Můj stav po několikadenní domácí izolaci s nemocnými dětmi zhodnotil jako značně alarmující.
Nevím, co se mu nezdálo.

Děti už dávno spaly. Seděla jsem v dřevěném houpacím kohoutovi, skelný pohled zabodnutý daleko za vchodové dveře. V misce s vodou se plácala roboryba, na dvd běžela Pippi v zemi Taka Tuka a v dlani jsem křečovitě držela lego kostičku. Kolíbala jsem se v rytmu znělky Gumídci Méďové a na hlavě jsem měla nasazenou rybářskou síťku.
Zítra dopoledne si mám zajít na nehty a on skočí s oběma dětma na kontrolu k dr. sám. Hodnej kluk…

Dáňa si v noci opět začal stěžovat na ouško (kristova noho, o mě se pokoušely v ten moment mrákoty), probrečel se až ke svítání. Laura mu k tomu notovala svým týden trvajícím tuberáckým kašlíkem.

Nic, sbalila jsem ráno oba potomky a vyrazila směr pediatr.
Nutno ještě podotknouti, jéjeje, že si taťka svou klasickou dvanáctihodinovou směnu kroutí, jéjeje (čili matko, jsi na to sama, starej se)!
Ve výsledku vyfasovaly antibiotika oba dva. Dádovi musela dr. nakouknout do ucha, což nesl krapet nelibě, z jeho řevu rezonovaly plasťáky celýho zdravotního střediska a na náměstí vzlétli holubi. Laura zatím třikrát vylezla na vyšetřovací lehátko, jednou se zvážila, očíhla aparaturu na CRP, zkontrolovala obsah odpadkového koše a přerovnala hromádku reklamních letáčků s úderným tématem “Proč poslali rodiče karkulku do lesa samotnou? Protože nebyli očkovaní!” Nicméně poslechově se ani ona paní doktorce příliš nezalíbila, bublalo to v ní jako v potůčku.

Jako nutný bonus bych ráda zmínila následnou návštěvu lékárny. Pan magistr nám tři předepsané preparáty musel ručně namíchat, čímž jsme za námi vytvořili klikatou frontu čítající pět nervózních, spěchajících zákazníků. Dádovi fakt nebylo dobře a přibližně v polovině čekací lhůty se mu začalo chtít kakat. Naštěstí nás lékárník propašoval do zákulisí lékárny, ve výsledku to Dáňovi stejně nešlo, a Lála mi zdrhla někam do lékárenských útrob. Když jsme se vrátili na prodejnu, tak z tváří čekajícího davu empatie s mou osobou přímo stříkala.

Joo, a ráno jsem si na sebe v rychlosti hodila, já blbka, rolák! Po takhle výživném dopoledni jsem byla zpocená až na zadku, ještě že mám taky ucpaný dutiny a nemusím se řešit!
Jinak pro atb si jdu zítra taky! Ať je nás víc a nebojíme se vlka, nic!!!

Pan Murphy zas jednou zabodoval.
Není nad to pozvat na neděli 33 lidí na dětskou oslavu a posléze strávit sobotní večer na ušní pohotovosti s Daníkem a bdít o sobotní noci nad kašlající a hořící Lálou…

Laura založila hnutí trvalého odporu.
Náplní jejího dne je se mnou nesouhlasit. Dva roky klepou na dveře a s nimi tolik oblíbený vzdor.
Danda mi to dával taky slušně vyžrat, ale čas to vyléčil. Vzpomněla jsem si na něj včera, když jsem šla Lále koupit nové jarní botky. Měla jsem dojem, že on byl v disciplíně „ječím jak píchlý prase pro nic za nic“ přeborník, mýlila jsem se. Lála to má vymakaný, promyšlený do detailu. Vcházíme dovnitř (paní už nás zná, na Dandu se v tomhle směru nedá zapomenout, divím se, že jim nevisí na zdi jako Ten, co si nikdy nezkusil žádnou botu) a Lála to rozjíždí ve velkým.
Nechci Dobrý den! Nejmenuju se Laura! Nezujeme boty! Nechci nový, jsou blééé, hodím do koše! Tumáš! (paní jí podává hračku a ona jí mrskne opodál).
Naštěstí jsem jí doma obkreslila nohu na papír, což nám pro koupi dvou módních kousků musí stačit. Závěr: Nechci Naskledanou! a kopanec do dveří.

Doma na ní zkouším obrácenou lest:
Láli, nemůžeme se oblékat….Chci oblíkat!
Teď nepůjdeme papat…..Chci papat!

Nevím, jak dlouho mi to bude fungovat, Lála totiž není dnešní!

Laura se včera, úderem osmé hodiny ranní, odplenkovala!
Funguje spolehlivě, bez nehod a sama si po akci natáhne i spoďáry. Nejspíš už jí definitivně naštval můj laxní přístup. Pravda, zkoušela jsem to s ní jen jednou měsíčně a po pročůraném dopoledni jsem jí s úsměvem na tváři vrzla pampersku. No a co? Jen jsem jí nechtěla tlačit do kouta!
Možná jí došel i ekonomický aspekt. Že se za ušetřený peníz dá pořídit velká spousta lentilek!
Teď, když vidí, jak pokaždé radostně křepčím kolem nočníku, jen vědoucně pokývá hlavou a pronese: “Udělala radost mámovi, viď?”