Moje drahé bývalé kolegyňky z pražské cestovky včera uspořádaly vzpomínkový mejdan.
A tak jsem po deseti letech vyrazila směr matička.

Opustila jsem pohodlí svého auta a rozhodla se stylově pro cestu žlutým autobusem.
Už jen fakt, že jízdenka se dá předem nejen rezervovat, ale taky „onlajn“ zaplatit, mi sliboval hluboké zážitky a střet s novými technologiemi.

Před samotným odjezdem jsem navštívila veřejné WC, kde jsem z ceníku zjistila, že se ceny liší. Podle toho, zda potřebujete na malou, střední (?!) a velkou.
Zaplatila jsem za malou a v kabince jsem pak hledala skrytou kameru a hluboce bádala, jestli mi bude udělena peněžitá sankce, když si předem zvolený typ akce nakonec pozměním.
Při odchodu jsem si ceduli přečetla lépe a došlo mi, že kromě toalet je zde také úschovna zavazadel.

Pak jsem nastoupila na palubu (vhodnější slovo neexistuje) autobusu.
A v ten moment to začalo.
Všude samý monitor, kabel, wifi, hifi a scifi. Stevardka pořád něco plácala do mikrofonu, měla potřebu se vítat, loučit a představovat v každém městě, kde jsme přibrzdili.
Rozdávala a sbírala sluchátka, roznášela kávu, čaj (rum, bum), nabízela denní tisk.
Zlatá Karosa! Tam po člověku jakživa nic nechtěli!

Všichni (přísahám!) cestující si vytáhli z příručních zavazadel notebooky, laptopy, čtečky a ta-ble-ty, všichni si uměli zapnout bezpečnostní pás (pás v autobuse?), dokázali si zprovoznit obrazovku před sebou.
Působili kultivovaně, moderně a free. Já jsem se bála pohnout, abych ještě víc neprohloubila svojí image křováka.

V „mojí“ době byla na sedačce přede mnou jen síťka, kam jsem si odložila papírovou jízdenku, kapesníky, případně řízek. V mojí době se četly papírové knížky. A hlavně, cestující tenkrát věděli, že autobus má okna a z těch oken se dá pozorovat kolem ubíhající krajina…

Při dojezdu na Florenc jsem volala manželovi a dětem, že jsem v pořádku dorazila a Laura se mě zeptala, jestli už jsem teda na nějakém jiném kontinentu.
Tak trochu jo….