Posledních pár dnů marně přemýšlím, co nebo koho mi připomíná ten skvostně znějící pazvuk, co vydává můj syn vytrvale, nepřetržitě a rád. A mně se u toho kroutí palce u nohou. Už jsem na to přišla!

V březnu se koná ve školce karneval, téma “Kdopak se to v trávě schoval”.
Ptala jsem se Dandy, za co by chtěl jít.
Dáda by prý rád šel za žraloka.
Vysvětluju, že žralok žije ve vodě, že musíme vymyslet něco jako je mravenec, zajíc nebo muchomůrka. Dáda to komentuje tak, že by šel za ulovenýho žraloka, co ho rybář položil do trávy.
Odpovídám, že to by se ale nemohl moc hýbat ani tancovat.
On: “No a to je právě dobrý!”

Tolik náš turbo-radioaktivní syn…

Dnes přesně 17 let spolu.
Už na archivním snímku z minulého století je patrná moje svatozář a jeho šediny.
P.S. Ideální je fotit se ksichtem ke slunci a vypadat tak už navždy jak debil…

Je právě tolik, kolik je (23:30) a já vytahuju z trouby snídani na zítřek.
Dle Dády jsem prostě Maiasaura, v éře dinosaurů “Dobrá máma”.  A když už jsme u těch pojmenování, Laura konečně odkrývá svojí identitu, přestává si říkat Pippi a nazývá sama sebe JAUVA :-):-)