Režie: děti
Scénář: život
V hlavních rolích:
D. = Dáda, 2 roky a 5 měsíců, období vzdoru na vrcholu
L. = Laura, 9 měsíců, ranní ptáče
M. = taťka

Ve vedlejší roli:
mamka

Special guest star:
Nemo (klaun očkatý)

02:30 jdu kojit

03:15 přišoural se D., míří k mojí (ač vzdálenější) straně postele. Chvilku nereaguju, pohladí mě, natahuju ruce a stěhuju ho i s nákladem (vždy si sebou nosí svojí peřinu, polštář i pití) doprostřed manželské postele.

03:17 D. mi polohlasně šeptá do ucha otázku „Kde je Nemo“? Mít víc energie, tak hned vypálím: P.Sherman, 42 Wallaby, Sydney.

05:30 jdu kojit

05:50 myslela jsem, že L. ještě zabere, myslela jsem si to pěkně blbě! Intenzita broukání se stupňuje, po pár minutách zasahuju a definitivně vstávám, ať nevzbudí i zbytek sladce spících.

06:00-07:00 oddaně ležím u Laury v pokojíčku na koberci. Potřebuju čůrat, ale nemůžu se vzdálit, protože Lau se tento druh mé nekázně hrubě nelíbí, má silný hlásek a nebojí se ho použít. Ona si zatím cvičí dovednosti typu šplh po ležící matce a vpich ukazováčkem pod víčko.

07:00-07:45 M. vstává, věnuje se péči o tělo (své), vyluští v oné místnosti pár křížovek, oholí se, navoní se. Připraví snídani (všem…za což se taky náležitě a hodně nahlas pochválí) a s úsměvem odchází odpočinout si do práce.

07:10 D. rozrazil dveře ložnice se slovy „chci kakao“! Nevyhovím jeho žádosti a trvám na tom, aby si prvně svléknul pyžamko a hlavně noční plínu. Moje slova zanikají v uřvaném monologu NE-NECI-NE! (dnešní první). Následuje ranní zkouška mé trpělivosti (aneb co když si to máma od včerejška rozmyslela?): Chci nanuka! Chci okýnko (tzn. čokoládu z adventního kalendáře)! Chci koukat Nema!

07:45 D. se blíží ke stolu a je tu naše známá obehraná písnička. Jogurt chtěl jahodový, ne borůvkový. Nechce sedět na své židli u okna (tam, kde je dětský sedák), chce sedět vedle Lau. Rohlík, neci! Čaj, blééé, neci! Chci kaakkkaaaaooooo!!!!!!!!!

07:45 zároveň krmím Lauru. Pro ní bezva bojovka, vánočku mi krade z talíře a lepí namazanou stranou na ledničku. Po každém soustu si pro kontrolu do pusy okamžitě strká i prsty, je to gurmánka, touží i po hmatovém zážitku. Lahvičku s čajem nesmím držet já, chce sama, načež 50% obsahu lahve stěhuje na bodýno a tepláčky.

08:00-08:30 úklid kuchyně po snídani, děti nechávám svému osudu. Daník, momentálně posedlý vším, co se oceánu týká, cpe Lálinu hlavu do síťky na akvarijní rybky.

08:30-09:00 ráda bych ze sebe stáhla pyžamo, protřela zrak, vyčistila chrup. Jenže furt někdo něco chce! Lau mi visí na noze, Danda odkudsi vytáhnul knížku o žralocích a v nekonečné smyčce opakuje slovo Čti, čti,čti. Stěhuju se i se šminkama za nima na koberec. Lau ženu nezapře, bojuje s řasenkou, D. jí pudruje temeno hlavy a nehtíkem škrábe stín za stínem. A já přednáším: žralok lidožravý je největší masožravou rybou, je dlouhý až 8 metrů a váží přes 3 tuny.

09:00 D. a čištění zoubků, vražda! Obvykle funguje příběh o červíkovi pepíkovi, který může do zoubku vyvrtat dírku a způsobit tak kaz, s názornou ukázkou taťkových amalgámových plomb. Jenže taťka je nepřítomen a mamka si nechává dělat plomby bílé.

09:30 Děti, jdeme se projít ven!
Následuje pravidelný logistický oříšek, jak a koho obléci dříve, aby se ten druhý nezpotil, případně neudusil šálou. Dáda řve už z principu “Neci ven”! Honíme se po bytě, pro D. zábavný kolorit, ne tak pro Lauru, která jeví známky silné únavy, přeci jen čumákuje už 4 hodiny.
D. částečně oděn, jdu obléct sebe, Lau řve. Jsem částečně oblečená, jdu převléknout Lauru, Lau řve.
D. si v mezičase na hlavu natáhl prázdný kyblík od kostiček, neví, jak se ho zbavit, řve. Vysvobozuju syna, zabuduju dceru do kočáru. Po půlhodinovém maratonu oblíkání už zbývá nazout jen boty. D: „Kde je Nemo?“ Nenechá se ošálit planými sliby, že mu ho po příchodu zpět pustím na dvd, chce si ho vzít sebou ven…malou titěrnou zas-anou rybičku!!! Následně hledám rybu o ploše 4 cm čtvereční na ploše 80 metrů čtverečních a nadávám si za blbej nápad „jít ven“. Ryba nalezena (v kastrůlku v dětské kuchyňce). D. už jí nechce, L. řve.

10:15 vyšli jsme z domu a mně konečně dochází, na co jsem nechtěla zapomenout, a zapomněla, dojít si na záchod! Jenže není cesty zpět, odmítám se jakkoliv a s kýmkoliv vracet, budu trpět, za blbost se platí. Lau to zalomila, Dáda se rozhlíží po nejbližší louži.

11:45 příchod domů, situace podobná uragánu. D. řve, nechce se zdržovat sundáváním bot a bundy, nutně potřebuje cosi zařídit v pokojíku a má hlad., L. řve, vychrupkala se dorůžova, ale je jí vedro, a hlavně: má hlad! Do toho volá M., jak se máme, co děláme. A já ještě pořád potřebuju čůůůrat!!!

12:00-13:00 Ad Laura: přebaluju, převlíkám, krmím, znovu převlíkám, Lau je v jídle ďábel 🙂
Ad Dáda: jíst chce samozřejmě sám, což mu dopřeju. Nějak už těstoviny z toho topení a okenního parapetu dostanu.

13:00 D. trůní na nočníku uprostřed pokojíku, obklopen oblíbenou literaturou a dětským laptopem. L. se plazí v těsné blízkosti, hygiena nade vše! Mezitím uklízím nános hraček vytvořený od rána.

13:15-15:00 marně doufám, že si Dáda střelí spaní po O. Tvořím mu vhodné podmínky, stahuji žaluzie, pouštím potichu písničky. Po Lau tohle chtít nemůžu, ta je odpočatá a plná síly, právě v obývacím pokoji demoluje prostírání, ochutnává papírové kapesníky a testuje, jak moc bolí přivřený prst do šuplíku. D. ani po hodině stále nespí, vzdávám to.

15:00-16:00 Lau chrupká, ukolébala jsem jí v kočárku, jinak to přes den neumí. Touto operací jsem si po podlaze rovnoměrně nanesla venkovní bordel, směsku jehličí a suchého listí. D. si v kuchyni na lince rozložil modelínu, váleček a plastový nožík. Neřeším, nepátrám, nepřepínám, je svatej klid! Ploužím se bytem, snažím se udržet domácnost aspoň na oko čistou, usrkávám presso a toužím po dovolené na mateřské dovolené. Prádlo, nádobí, prach a křupky se tu množí geometrickou řadou. Uklízím druhou dávku roztahaných hraček.

16:00 na Dádu jde dřímota, musím zasáhnout, to teda ne!!! Řešení je nasnadě (vzhledem k tomu, že se L. pomalu budí a bude trvat na mé pozornosti), pouštím Dádův kultovní snímek: Hledá se Nemo! Tolik radosti v dětských očích! Prý mě má rád :-):-) Hodinu a půl teď o něm s Lau neuslyšíme, jeho přítomnost nám připomíná jen modelína ve dřezu a na rychlovarné konvici.

17:30 večeře, stále stejná stolovací píseň, D. chce lauřino mlíko, L. chce dádův krajíc se sýrem.

18:20 Kouzelná školka!!!! Nejlepší způsob, jak zneškodnit Dáňu, pokud chci v klídku a pohodě vykoupat Lauru. Tuhle půlhodinku si my, holky, užíváme nejvíc z celého dne.

19:00 končí večerníček, vypínám TV. Následuje každovečerní hysterický záchvat na téma „Ještě bude! Ještě bude!! Ještě bude!!!“

19:00-20:00 příprava do postýlek. Laura si v overálku, vyvoněná a načesaná, hraje s kamionem. Dáda v dětské kuchyňce vaří, smaží, griluje a vkládá ségře do úst plastové jahody, párky a zmrzlinu.

20:00 L. usíná, šikulka, k večernímu usnutí mě nepotřebuje. Stačí jí kolotoč a cíp peřiny k žužlání.

20:10 Dáňovy vnitřní hodiny fungují na jedničku.
Spouští kolečko nekonečné otázky: Kde je moje táta?

20:14 klika cvakla, dvéře letí, táta vchází do dveří. Končí režim (kecám, žádný tu nikdy nebyl) a nastává anarchie. Kluci tančí, malujou, skotačí. Uklízím hračky (dnes naposledy).

20:45 M. ulehá s D. v pokojíčku, s knížkou v ruce, bude se číst pohádka.

20:58 D. za mnou přichází do koupelny, taťka prý dělá hají.

21:00 budím taťku a uspávám Dádu.

21:10-22:30 žiju! (žehlím, háčkuju, případně čumím do blba)

22:30 M. se na mě podivně podíval. Tohle moc dobře znám, reaguju automaticky a čistě intuitivně: „Ne, nechci ho tam šoupnout!!!“…chudák…

22:50 usínáám, alelujáh!!

23:20 jdu kojit…