Konec jedné éry.
Jedné roztomile uřvané éry.
Náš kultovní tank GT3 právě opustil zdi našeho domova a putuje k jinému, čerstvě narozenému miminku. Zvládnul toho moc, mnohdy vezl obě děti zároveň, odtahal tuny nákupů a s ječící Lálou-miminem jsem s ním po bytě najela minimálně 100 jarních kilometrů.
Bylo to krásné, ale děkuji. Fajn, že už je to za námi…

Pustit zrovna dneska Dádovi na dvd kropáčka s angínou nebylo chytré, bylo to přímo dokonale blbé! Hystericky řeší, proč mu po mandlích lezou živé (!) bacily, hypnotizuje si vyplazený jazyk v zrcátku, čůrá radši do nočníku, aby zjistil, jestli už se nějaký vyplavily a mlátí se do krku dřevěným kladívkem…

Sudý víkend se s dalším sudým víkendem sešel a já opět čumákuju na pohotovosti!
Jak jako tenhle zákon schválnosti funguje? M. obligátně v práci a já operativně zařizuju hlídání.
Když to není můj močák či moje žebra, jsou to Dádovy nebo Lauřiny uši anebo (jako dnes) Dádův akutní zánět nosohltanu! Vítejte další atb, už jsme Vás celý měsíc neviděli!
Na… platbu 90,- Kč za návštěvu pohotovosti si vytvořím na účtě trvalý příkaz, se splatností každých 14 dní. Jo, a kdybyste chtěli do budoucna sezvat nějakej sraz nebo mejdlo, tak v sudý víkendy nemůžu, něco mám…!

Stručná reportáž z bojiště.
Ráno jsem bohatýrsky posnídala dvě nožky javořických párků, v předtuše velkého energetického výdeje. Tento nepříliš inteligentní krok se mi posléze několikrát připomněl u vzporu klečmo. První vlnu vyplavených endorfinů jsem pocítila dřív než jsem čekala, cvičení se konalo v podkroví a eskalátory tam nevedou. Posléze jsem vstoupila do sálu, kývla na ženštinu před sebou, šťastná, že je přítomen někdo ještě víc oplácaný než já. Euforie mi vydržela do chvíle, kdy jsem pochopila, že sál je obklopen zrcadly a já jsem právě pozdravila sama sebe.
Instruktorce došlo, kdo bude dnes nejslabší článek řetězu a postavila si mě přímo před sebe. A tak jsem měla to divadlo jak na dlani. Moje tepláky jsou podivného střihu, barvy i materiálu, na triku se mi houpe přilepený gumový medvídek a zpocená kola v podpaží ke svému vzniku ani žádnou tělesnou námahu nepotřebují.
Máme stát na jedné noze a druhou, pokrčenou v koleni, máme za nárt tisknout k zadečku. K “zadečku”! Jasný výsměch namířený na mou osobu! Vzápětí mě chytá křeč do zadního stehenního svalu a zajíždím na několik vteřin do boxů. Za pár minut, na podložce, máme asi tisíckrát “rolovat” z lehu do sedu, s končetinami ve všech možných i nemožných úhlech. Všechny ostatní šikovné cvičenky radostně a plynule rolují, zatímco já se s chroptěním, vyplazeným jazykem a největším sebezapřením snažím silou vyšvihnout nahoru, přičemž ztrácím balanc a porůznu přepadávám z okrajů podložky.
Dnešní vtipná fraška mě jen utvrdila ve faktu, že poslední zbytky břišních svalů, které se u mě kdy vyskytovaly, jsem porodila spolu s lauřinou placentou. Tento jev je nejspíš nevratný.

Napadl mě nápad, zítra ráno jdu c-v-i-č-i-t!
Poslední podobné vnuknutí jsem měla před šesti lety, dvěma dětmi a deseti kily.
Kdybych se dlouho neozývala, tak jsem vyplivla plíce na karimatku u počátečního zahřátí, případně jsem si přišlápla ňadro nebo natrhla slezinu při Pozdravu Slunci…

Včera jsme oba synchronně zazdili objetí pod rozkvetlým stromovím (proč ne, vždyť jsme celý den trávili “jen” na zahradě)! Pozdě večer jsme to zkusili zoufale napravit a políbili jsme se aspoň pod celofánovým balením hladkolisté petrželky z ledničky.
Obávám se, že výsledek se dostavil záhy a já začala usychat hned dnes… ráno. Záhadným způsobem se mi nějak bloklo svalstvo pod levými žebry. Nemůžu si lehnout, sednout, zakašlat. Načasováno opět bezchybně, taťka má pracovní víkend od nevidím do nevidím.

Tímto moc a moc děkuju své dvorní fyzioterapeutce Jítě, že si mě dnes vzala do parády a připomenula mi, že mám zkrácené svalstvo úplně všude, včetně bříšek prstů a ušních lalůčků! 🙂