Dost by mě zajímalo, kdy se v restauraci najím jako člověk a ne jako pračlověk!
Dneska jsme se šli v rámci utužení rodinného kolektivu najíst ven. To jsem si zas dala! Že jsem jim radši nenamazala doma rohlík s máslem!
Předně, Lála nikdy u stolu nesedí, to by byla chyba v matrixu. Kmitá z jednoho rohu restaurace do druhého, podlézá všechny židle, kontroluje funkci výčepu, stahuje rolety, vlastním tělem slouží číšníkům jako překážková dráha a dosti výjimečně si k nám odběhne pro nějaké to sousto.
Dáda taky nikdy u stolu nesedí. Dáda leží, buď horizontálně na lavici, není-li k dispozici lavice, pak aspoň složí hlavu na plochu stolu. S výběrem jídla má jasno, vždy a všude si chce dát žraloka velrybího, dneska nám naštěstí denní menu restaurace Hřebíkárna vyšlo vstříc, nabízeli aspoň lososa, uffff.
Když nám připlují kouřící se talíře na stůl, tak s manželem urputně foukáme jak šílenci, dostáváme se téměř do stavu hyperventilace, protože Dáda prostě nemůže počkat, už má obrovskej obrovskej hlad. Střih, Lála si hrábla do mého talíře pro hrst špenátu a běží opravit výmalbu místního interiéru.
Střih, Dáda trvá na ochutnání piva, místo pusou nebere pěnu nosem, utíkají s manželem na pány omýt obličej.
Střih, Lau neodhadla úhel zatáčky mezi barem a vzduchoprostorem. Leží tam v komoře, nožky má nahoře, řev.

Po hodině odcházíme, jsem vyřízená, potřebuju se vysprchovat a potřebuju se v klidu najíst!
Přísahám, že všechny ostatní přítomné děti všech ostatních přítomných rodičů způsobně stolovaly, s lokty u těla, ani drobeček nepřišel nazmar a před jídlem se pomodlily!