Jdu Dáňovi rozsvítit na záchod, Lála musí s námi.
Měním pytel v odpadkovým koši, jsou mi v patách.
Ať škrábu brambory, oblíkám si podprdu, jdu pro vysavač nebo smrkám, oba stojí maximálně tři kroky za mnou.
Chci svobodu!
Jsme jak zájezd japonských turistů!
Ještě zbývá zavolat vnučku, ta zavolá pejska, pejsek kočku a kočka myš a jsme kompletní!
4 Comments
Jo, taky si tak připadám, akorát že u nás si tu podprdu zkouší oblíkat Vojtíšek a přitom se mě už asi potřetí ptá, co jsou ty pupínky, co má (myslí tím bradavky). Jindy zase chce být holka, aby měl panenku a mohl jí vozit v kočárku, nebo aby si mohl malovat oči jako maminka, aby měl dírky v uších a mohl si dávat naušnice (zatajila jsem mu, že na to holka být nemusí). Jen doufám, že ho tyhle zájmy brzy přejdou.
Lucí 🙂 tak tenhle příspěvek jsem objevila víc než po roce! Měla bych se nad sebou zamyslet. Každopádně z toho všeho jen prostě sálá neustálá přítomnost matky, kdyby byl doma Ivča, byly by zas otázky hozený jinak, radši ani nedomýšlím kam 🙂
Petulko, už dlouho jsem se nezasmála tak od srdce a s přívalem slz radosti, většinou bulim ze zoufalství… ještě bych přidala oblibu mých dětí mě pozorovat, když si do kalhotek lepím slipovou vložku, nejmladšímu Hynkovi stačí vizuální zážitek, ovšem starší dcery se již dožadují podrobného vysvětlování proč a nač….nezoufej, nejsi v tom sama a jednou ty naše děti nebudeme zajímat vůbec a na tom záchodě budeme dřepět samotné a opuštěné, i v té posteli budeme nekonečně svobodné…tak si tu pozornost a zájem musíme náležitě vychutnat 🙂
Marťo, já jsem ty podrobnosti z toaletních kuloárů radši vynechala 🙂 ale souhlas, kdo nezažil, nepochopí! Ale my to dáme!