„Ha! Strach z odloučení! Přišel nečekán, nezván, vše naruby otočil a mě tím probudil! Mami, ke mně čelem, ke zbytku světa zády!“

Stala jsem se hlavním aktérem v reality-show, big brother mě sleduje. Už to tu řádí pár dní, Lále narostla neviditelná čidla, dokáže přesně vystihnout moment, kdy se vytrácím z dohledu a spouští alarm, doprovázený dramatickou vsuvkou v podobě slz jak hrachů. To by jeden neřekl, kolik je v panelákovém bytě rohů, zatáček a zákoutí.
Separační úzkost, to je vám taková pozoruhodná věc.
V praxi asi takhle: čistím si zuby a klíště mi stahuje tepláky, čistím zuby Dádovi a Lála mi visí na krku a škube vlas za vlasem, chci jít do ložnice ustlat – řev, do kuchyně zalít čaj – řev, potřebuju na záchod – mám tam osobní asistentku. Utírám zadek Dáňovi, Lála čučí do mísy, večer dávám sprchu a ochranka sedí na koberečku před vanou.
Volnočasové aktivity jsem definitivně posunula na neurčito. Např. háčkuju Lauře svetřík, už velmi velmi dlouho (stejně to na ní už nenarvu, velikost 74 jí byla na vánoce). Čidla fungují tak, že jakmile háčkuju třetí očko, spustí se poplach. Na podobné bázi funguje i zvuk otevírání notebooku, zaklapnutí kapsle s espressem v kávovaru nebo vysunutí šuplíku s oplatkama.
Můžu si vybrat, buď budu poslouchat celodenní vytí anebo ho poslouchat nebudu. A tak převážnou část dne trávím s dcerou nalepenou na nějaké části těla a nedělám nic, domácnost si žije svým vlastním životem. Jenže jak říkala moje babička: stokrát nic umořilo vola. Potřebuju dovolenou na dovolený!

„Maminko, maminko, tak je mi vhod, otoč se, ať je ke mně tvůj vchod!“