Laurince rostou čtyři horní zoubky najednou (a pořád se ještě neprořezaly).
Její touha po mojí přítomnosti (resp. touha po části mého hrudníku) začala hned v půl jedenáctý a následně mě do pokojíčku vyvolávala celou noc v intervalech nepřekračujících bájnou hranici jedné hodiny. Definitivně procitla před šestou hodinou ranní, kdy jsem zoufale zacloumala kolegou z protisměny (taťka), že mu začíná šichta.
Do toho měl o půlnoci špatné snění Dáňa, musela jsem ho přenést k sobě do postele, řval něco ve smyslu: to není kos, to je haman (havran)!!!

Suma sumárum: jsem jak po vopici. Taková bývala nedělní rána po propařené sobotní noci z doby před „velkým třeskem“. Nesedí jen dva nicotné detaily. Za a) místo prošoupaných střevíčků mám jen mapy od mlíka na tričku, jako pozůstatek intenzivního kojení, za b) těžko si půjdu dát po „O“ šlofíka, až na mě padne dřímota.
Lau teď krásně spinká, kluci šli nastydnout někam ven a já jen sedím a tupě čumím z okna, na hamany…

U nás co dítě, to originál.

Dáda: vždy způsobně zaujal statickou pózu v židličce, zatnul pěsti pro lepší soustředění, zorničky zaostřeně hypnotizovaly přibližující se sousto, pusinka dokořán. Ani kapička nazmar, bryndáčky svítily čistotou i po týdnu. Celá sklenka padla za vlast do dvou-tří minut.
Laura: v židličce poloha „lážo-plážo“, samotné krmení je pro ní totálně podružná činnost.
Vlažný zájem jeví pouze u ochutání první lžičky, zbytek času věnuje důležitějším dovednostem. Sundá levou ponožku a namočí jí do meruňkové přesnídávky, zároveň druhou rukou odkudsi vydoluje starší křupku a umělecky si jí zamotá do kadeří. Sáhne po piškotu a vykreslí s ním ornament na ledničce (sousedí židličce zprava), stejnou ručkou pak pohladí své (kdysi čisté) roucho a zamíří s ní vstříc plné lžičce (zase jsem nestihla včas zareagovat…).
V zápětí trénuje slůvko táta, škoda jen, že má zrovna plnou pusinku. Bryndák je jí nesympatický, tak si ho i s dosavadním nánosem stravy strhává z krku a lepí na jídelní stůl (sousedí židličce zleva).
Následuje trénink ne-ne-ne aneb kývání hlavičkou ze strany na stranu, v tom je přeborník.
Mamko, o co, že netrefíš správný otvor? Dalších pár okamžiků vytírám papů z nosní dírky a Lau v nestřeženém okamžiku krade balíček vlhčených ubrousků a kosí s ním vše v dosahu. Ve finále pozře ze sklenky mizernou třetinku, ale zato se mi postará o náplň času v další půlhodině.
Debordelizovat jídelní kout!

Právě jsme s Dáňou slavnostně dopsali a dokreslili dopis Ježíškovi.
Už několik dní důležitě listoval katalogy hraček (Dráčik apod.), tak jsem myslela, že hledá inspiraci.
A dneska mi do dopisu nadiktoval toto: bombón, jogurt, oreo, monte, kakao.

Takže při nejbližší příležitosti uděláme nálet na místní sámošku a máme svátky z krku.

Miluju svého manžela, někdy.
A teď zrovna spíš ne.

Koupily jsme s babičkou Dádovi včera novou zimní bundu. Kluci se před chvilkou strojí na plavčo a manžel poprvé navlíká malýmu tuhle bundu.
Kojím Lauru, slyším tlumené nadávky, a následně památnou větu: Se vsadím, že jste mu tu bundu včera v obchodě ani nezkoušely, vždyť to má zašitej pravej rukáv!
Odšpuntuju Lauru, kráčím do chodby, vytáhnu Dandovi z rukávu čepici.
Pomalu to prodýchávám a posílám je oba k šípku. Je čas na kávu.

Mně je tak blbě, že nemám ani tužku.
Sedla na mě asi chřipka a bolí mě i vlasy.
Dneska to ještě ustojím (uležím), M. je doma, lítá jak baba na holi a cítí se býti ředitelem zeměkoule, když mu teď plně patří péče o domácnost a ratolesti.
Moc dobře ví, že zítra si případně v práci oddechne.
A Danda mi definitivně urval zbytek mezerníku na noťasu, no co, takovámálopoužívanáklávesa…

A je to tu, Lála se už opravdu pronese!

Ráno jsem si při jejím zvedání zablokla záda okolo levý lopatky a nemůžu nic, ani kejchnout!
Zrušila jsem program „sedím na hřišti a čekám, až děti vyrostou“, ležím u Dáni na koberci a jsem ráda, že jsem. Děti to pojaly jako celodenní rozchod, Daník právě maluje na čelo postele speciální ornament, Lále jezdí ve vlasech mašinka Tomáš a v nosní dírce má zbytek jahodový přesnídávky.

Až přijde večer M. z práce, najde mě tu pod vrstvou křupek, zlámaných pastelek a vlhčených ubrousků. No nic, cca za hodinu se mi bude chtít čůrat, jdu se pomalu zvedat…

Dandovi evidentně připadají pozdravy typu ahoj a čau a pápá dost ohraný.
Dneska jsme dorazili na místní hřiště a on zařval na všechny hned od branky: DORT-BOMBÓN-KAKAO!!!!

Po dnešní scéně u bati, která vyplašila i holuby na městský věži, asi budu vyhledávat jen obchody baby-friendly (čili budu nakupovat jen přes net.)!
Když jsem byla svobodná a bezdětná, kroutila jsem intenzivně (snad i nahlas) hlavou nad scénami těch „spratků“, které si nedokážou rodiče zpacifikovat.
Tímto se z hloubi myokardu omlouvám všem dotyčným a svůj hřbet klaním až k zemi, chápu Vás.
Já ho mám taky, malýho dacana, bojovníka za lidský práva!!

Období vzdoru v plný palbě!

Vždycky, když si myslím, že už to horší být nemůže, tak mi Danda zas protře zrak!
Ne je Jo! Ano je Ne!
Nebude snídat, nechce se mu obědvat, nechce ven, nechce venku chodit, nechce se koupat, nechce obejmout.
Radost má pouze v případě, když mu pustím bednu a k tomu připravím hrnek kakaa.
Je to tak nesmírně těžký být dvouletým klukem…