Dneska jsem překročila vlastní stín!
Manžel mě vyslal na nákup a až na místě jsem ze seznamu vyčetla, že si mám čerstvý chleba sama nakrájet. Nakrájet! Jsou tři věci, které zásadně nedělám.
Nikdy nepolykám žvýkačky (mamka říkala, že z toho dostanu zánět slepáku).
Nikdy nestraším děti čertem (v chytrých knihách se píše, že se tím odvolávám na vyšší neexistující moc). A NIKDY si sama nekrájím v obchodě chleba!
Ten přístroj mě děsí, určitě na něj míří všechny kamery světa a čekají na můj chybný krok. Tolik tlačítek a rozličných otvorů, není v mých silách neudělat někde chybu a nepřivolat tak na sebe místní ochranku!
Sebrala jsem zbytky odvahy a pecen krušnohoru a předstoupila k pranýři.
V tu chvíli jsem si sáhla na úplné dno. Do očí mě flákla cedule, červené písmo na černém podkladu (oddychovější kombinaci barev už nešlo zvolit, skoro jako úpis knížeti pekel):
„Z technologických důvodů není možné krájet teplý chléb!“
A jsem v prdeli, tlak stoupá, v uších mi duní, v puse cítím kovovou pachuť krve. Co to je „teplý“? Formulujte přesně! Vidím to v jasných tónech, přešvihnu to o půl stupně, začne houkat alarm, rozblikají se rudá světla, hlavní dveře obchoďáku se nemilosrdně hermeticky uzavřou a mě si v poutech odvádí globus-jednotka rychlého nasazení. Jsem ta, co zneuctila chléb!
Ale víte co? Zvládla jsem to! Už mě nic nemůže překvapit!
Až na to, že Dáda si k večeři řekl o rohlík s máslem. R-o-h-l-í-k!!!!
