Dáňa si v noci opět začal stěžovat na ouško (kristova noho, o mě se pokoušely v ten moment mrákoty), probrečel se až ke svítání. Laura mu k tomu notovala svým týden trvajícím tuberáckým kašlíkem.

Nic, sbalila jsem ráno oba potomky a vyrazila směr pediatr.
Nutno ještě podotknouti, jéjeje, že si taťka svou klasickou dvanáctihodinovou směnu kroutí, jéjeje (čili matko, jsi na to sama, starej se)!
Ve výsledku vyfasovaly antibiotika oba dva. Dádovi musela dr. nakouknout do ucha, což nesl krapet nelibě, z jeho řevu rezonovaly plasťáky celýho zdravotního střediska a na náměstí vzlétli holubi. Laura zatím třikrát vylezla na vyšetřovací lehátko, jednou se zvážila, očíhla aparaturu na CRP, zkontrolovala obsah odpadkového koše a přerovnala hromádku reklamních letáčků s úderným tématem „Proč poslali rodiče karkulku do lesa samotnou? Protože nebyli očkovaní!“ Nicméně poslechově se ani ona paní doktorce příliš nezalíbila, bublalo to v ní jako v potůčku.

Jako nutný bonus bych ráda zmínila následnou návštěvu lékárny. Pan magistr nám tři předepsané preparáty musel ručně namíchat, čímž jsme za námi vytvořili klikatou frontu čítající pět nervózních, spěchajících zákazníků. Dádovi fakt nebylo dobře a přibližně v polovině čekací lhůty se mu začalo chtít kakat. Naštěstí nás lékárník propašoval do zákulisí lékárny, ve výsledku to Dáňovi stejně nešlo, a Lála mi zdrhla někam do lékárenských útrob. Když jsme se vrátili na prodejnu, tak z tváří čekajícího davu empatie s mou osobou přímo stříkala.

Joo, a ráno jsem si na sebe v rychlosti hodila, já blbka, rolák! Po takhle výživném dopoledni jsem byla zpocená až na zadku, ještě že mám taky ucpaný dutiny a nemusím se řešit!
Jinak pro atb si jdu zítra taky! Ať je nás víc a nebojíme se vlka, nic!!!