Právě jsme s Dáňou slavnostně dopsali a dokreslili dopis Ježíškovi.
Už několik dní důležitě listoval katalogy hraček (Dráčik apod.), tak jsem myslela, že hledá inspiraci.
A dneska mi do dopisu nadiktoval toto: bombón, jogurt, oreo, monte, kakao.

Takže při nejbližší příležitosti uděláme nálet na místní sámošku a máme svátky z krku.

Miluju svého manžela, někdy.
A teď zrovna spíš ne.

Koupily jsme s babičkou Dádovi včera novou zimní bundu. Kluci se před chvilkou strojí na plavčo a manžel poprvé navlíká malýmu tuhle bundu.
Kojím Lauru, slyším tlumené nadávky, a následně památnou větu: Se vsadím, že jste mu tu bundu včera v obchodě ani nezkoušely, vždyť to má zašitej pravej rukáv!
Odšpuntuju Lauru, kráčím do chodby, vytáhnu Dandovi z rukávu čepici.
Pomalu to prodýchávám a posílám je oba k šípku. Je čas na kávu.

Mně je tak blbě, že nemám ani tužku.
Sedla na mě asi chřipka a bolí mě i vlasy.
Dneska to ještě ustojím (uležím), M. je doma, lítá jak baba na holi a cítí se býti ředitelem zeměkoule, když mu teď plně patří péče o domácnost a ratolesti.
Moc dobře ví, že zítra si případně v práci oddechne.
A Danda mi definitivně urval zbytek mezerníku na noťasu, no co, takovámálopoužívanáklávesa…

A je to tu, Lála se už opravdu pronese!

Ráno jsem si při jejím zvedání zablokla záda okolo levý lopatky a nemůžu nic, ani kejchnout!
Zrušila jsem program „sedím na hřišti a čekám, až děti vyrostou“, ležím u Dáni na koberci a jsem ráda, že jsem. Děti to pojaly jako celodenní rozchod, Daník právě maluje na čelo postele speciální ornament, Lále jezdí ve vlasech mašinka Tomáš a v nosní dírce má zbytek jahodový přesnídávky.

Až přijde večer M. z práce, najde mě tu pod vrstvou křupek, zlámaných pastelek a vlhčených ubrousků. No nic, cca za hodinu se mi bude chtít čůrat, jdu se pomalu zvedat…

Dandovi evidentně připadají pozdravy typu ahoj a čau a pápá dost ohraný.
Dneska jsme dorazili na místní hřiště a on zařval na všechny hned od branky: DORT-BOMBÓN-KAKAO!!!!

Po dnešní scéně u bati, která vyplašila i holuby na městský věži, asi budu vyhledávat jen obchody baby-friendly (čili budu nakupovat jen přes net.)!
Když jsem byla svobodná a bezdětná, kroutila jsem intenzivně (snad i nahlas) hlavou nad scénami těch „spratků“, které si nedokážou rodiče zpacifikovat.
Tímto se z hloubi myokardu omlouvám všem dotyčným a svůj hřbet klaním až k zemi, chápu Vás.
Já ho mám taky, malýho dacana, bojovníka za lidský práva!!

Období vzdoru v plný palbě!

Vždycky, když si myslím, že už to horší být nemůže, tak mi Danda zas protře zrak!
Ne je Jo! Ano je Ne!
Nebude snídat, nechce se mu obědvat, nechce ven, nechce venku chodit, nechce se koupat, nechce obejmout.
Radost má pouze v případě, když mu pustím bednu a k tomu připravím hrnek kakaa.
Je to tak nesmírně těžký být dvouletým klukem…

čtvrtek ráno
Noc opět krušná, dítko procitlo celkem asi 4x, pálí mě oči z nevyspání, mám nějakou bloklou krční páteř, ještě jsem klasicky vstávala prdelí nahoru, no prostě nálada non plus ultra v kýblu. On ten můj ksicht vidí u snídaně, a začne na mě mluvit tzv. zprostředkovaně: „Dádo, ta máma se na nás dneska nějak mračí…“. Odchází do práce, loučí se se synem a povídá: „Ať tě máma moc nezlobí a ať se ti plně věnuje, ne že zas celej den bude sedět u počítače“ !!! Čímž můj pohár trpělivosti přetekl.
Poslala jsem ho do pryč, a sdělila jsem mu, že v sobotu hlídá celej den a že doufám, že se mu bude PLNĚ věnovat, žádný čumění na TV (v pátek má taky volno, ale večer jde chlastat. Tak doufám, že to aspoň přežene, aby mu přitom hlídání bylo i blbě a na zvracení!). A ať si laskavě nacvičí přebalování, protože doba mé nepřítomnosti se do jedné plíny pampers velikosti 4 rozhodně nevejde. Jenomže teď si musím na sobotu něco vymyslet a nevím co, jsem za těch 6 měsíců úplně mimo realitu, asi si zajdu aspoň na pedikúru. celý článek