Přesně před třemi lety se vylodil Dáňa!
A dneska? Noha vel. 28, 15 a půl kila, 102 cenťáků!
Má rád cokoliv mořem a druhohorami zavánějící, listování v knížkách a jahodovou marmeládu.
Na hřišti je převážně za pozorovatele, desetimetrová trasa od branky ke skluzavce mu trvá dvacet minut, cestou dvakrát svačí, uloví tři berušky, seštěkají se s Laurou o lentilku a přišlápne sám sobě tepláky. U skluzavky mu většinou dojde, že se klouzat nechce.
K jeho nejrychlejším tělesným pohybům patří zírání z okna a mrkání. Rozpozná a pojmenuje desítky druhů žraloků a dinosaurů, ale po vypití čaje z hrnečku se musí komplet převléknout do suchého.
Ví, jak se latinsky řekne výr velký, ale tričko si navléká na nohy a ponožky nevzal na milost vůbec, to jednoduše „emumí“.

Lála: „Mamííí, bo-bo!“
Danda: „Mami, Jauka chce sušenku, jahodovej pribináček a meloun. A máš dát i Dádovi!“

Jinak s učením navlékání ponožek jsme u Dáni stále na místě. Z informace o tom, že půjde brzy do školky a tam by to měl už umět, si vygoogloval jediné a podstatné: když si nebudu umět nandat ponožky, do školky nemusím (trochu Bota jménem melichar, akorát Dáda se chce ze školky propadnout zpět do péče maminky)!
Mimochodem, zatímco Daník se každý den dívá na ponožku jako na neznámý předmět z třetí galaxie, Lála vesele obléká ponožky sobě, mně, medvídkovi, panence, holt jinej živočišnej druh…

Ztratil se Bruce, Dádův přítel největší.
Malý gumový žralok. Už jednou byl pohřešovaný, vypadl někde v centru města, za husté chumelenice. Nelenila jsem a metr za metrem prozkoumávala chodníky pod hordou čerstvého sněhu. Vyplatilo se, Bruce ležel zmrzlý na kost nedaleko zaparkovaného auta, dobrých pět cenťáků pod tou bílou srajdou. Dnes se mu ale uličky supermarketu staly definitivně osudným. Hledali jsme dlouho a marně, já, Danda i Lála, dokonce jsme ho chtěli vyhlásit globus-rozhlasem.
Pravda, nebyl už nejmladší, zub času a dádova intervence zapracovaly. Neviděl na pravé oko, v tlamě měl vytlačenou jámu po modré pastelce, na ocasní ploutvi šrám od padající židle. Ale měli jsme ho rádi. Dáda si hloubku tragédie, zdá se, uvědomuje, připravuje řeč, jak to oznámí večer taťkovi, až dorazí z práce. Bruci, dneska pijeme na Tebe!! Budiž Ti kontejner na směsný odpad lehký…

Dnes jsem dozrála k pocitu, že „rodina se dusí“.
Lálino monotónní permanentní mamííííííí, Dádův noční sen o tom, že jsem krkavec (jeho první věta po procitnutí: mami promiň, že jsi byla vrána) a vášnivá rozepře s manželem, když dětem tvrdil, že Kulík+Dulík+Bubík byli kosí bratři, vykonaly své.

Mám ponorku, potřebuju vycházku, odpoledne padám pryč, dělejte cokoliv, jen beze mě! Jenže, kam se mnou? Všechny kamarádky mají děti (to bychom to daleko nepřivedly), cvičit nechodím ani nevím, jak a kde se tahle věc dělá, navíc mě to ani nezajímá. Prostá procházka je v tom chcanci pasé. Hrdost mi nedovolí manželovi přiznat, že jsem poněkud „out“ a nikdo mě nemá rád.

Takže! Dvě hodiny (do půl osmý do večera) jsem seděla v autě na parkovišti před globusem a háčkovala jsem!
Poznatek č.1: mimo domov plyne čas dvakrát rychleji.
Poznatek č.2: háček zapadlý pod ruční brzdu se loví dlouho a složitě, obzvlášť s umělými nehty.
Poznatek č.3: zakoupená ruská zmrzka v igelitce globus neudrží v autě příliš dlouho svůj tvar ani konzistenci.
Poznatek č.4: když prší a já v uzavřeném autě dýchám, tak se skla velmi brzy neprostupně zamlží (asi jsem měla občas máchnout rukou po okně alá „Rose a Jack“, aby měli ostatní parkující ten nudný pondělní nákup trochu peprnější).

Ráno za oknem sluníčko, taťka v rachotě, první nápad: padám s dětmi do zooparku.
Pro fajn náladu a svižnější reakci při zvedání Laury zametající prdkou chodník jsem si uvařila kafe do termohrnku.
Děti obuté, posílám Dandu přivolat výtah, D: „Halóóó, výtache!“
Řídím a libuju si, jak se krásně autem line kávové aroma. Parkuju, zvedám ze sedadla spolujezdce onu tašku, půlka kafe vsáknutá do potahu sedačky, druhá půlka řádí ještě v tašce.
Nebylo ušetřeno nic, nejvíc to odnesly zdravotní průkazy dětí, na stránkách se vykreslily kávové skvrny o velikosti mexických dolarů! Doteď jsem nevěděla, jak je možné z tak důležitého dokumentu udělat salátové vydání, ale řešení je prosté, stačí mít matku závislou na kofeinu.
V lesoparku bylo ale i tak skvěle, viděli jsme „páfy“ a králíčkům jsme donesli „mrkefe“ 🙂

Odstavení se zdárně podařilo!
Laura dneska spala celou, c-e-l-o-u, CELOU noc!!!!
A to úplně poprvé od svého narození. Ráno vstávala až v půl devátý, v tenhle čas jsme vždycky už skoro obědvaly! A jak si tak krásně v té tmě chrupkala, tak já furt čekala, kdy začne kníkat. A nemohla jsem usnout a vytuhla jsem až jednu v noci, půl hodiny předtím, než mi přišel Dáda pošeptat, že se počůral.
A taky teď skvěle baští, už si nazaplácává bříško mlíkem a je pořád při chuti. Moje prsa se pomalu vracejí k normálu, tedy na úroveň pasu.
A musím přestat žráááát!! Tuba jesenky k snídani už mi těžko projde, omluvenka v podobě vykojení všech mých čoko-polomáčenko-koblihových orgií je tatam.
A úplně nejvíc si libuje taťka, jak „jsme“ (rodinný plurál) to odstavení perfektně zvládli.
To je fakt, ještě, že se odstěhoval na gauč k těm čudlám v akvárku, bez toho by se nám celá ta akce jistě nepodařila.

P.S. Včera jsem mu nabídla, že má jedinečnou a poslední příležitost sáhnout si na velký, pevný balóny, odmítnul, prý by na něj mohlo něco stříknout a to zrovna nemusí.
Ani netuší, jakou mi teď dal do ruky „zbraň“!

Po dlouhých 3 letech a 7 měsících nejsem ani těhotná ani nekojím!
Nadešel čas Lálu odstavit a moje prsa tak zažívají od včera státní převrat.
Noc byla věru plodná, Lauře se mé rozhodnutí nepozdávalo, manžel se pro jistotu hned z večera uklidil na gauč. Lála spustila stávku o půlnoci a když ve čtyři ráno konečně přestala protestovat a zalomila to, tak se v půl pátý přišoural Dáňa, že má nudli a potřebuje nutně odsát.
Dneska tak funguju jen na Dolce Gusto pohon a úsměvy dětí.
A můj drahý choť? Měl z prdele kliku, že jsem v ruce zrovna držela jen kulatej nožík na máslo, když se v půl devátý konečně rozrazily dveře obývacího pokoje a on prohlásil, že toho moc nenaspal, protože rybičky v akvárku dělaly neskutečnej randál…