Lála: „Mamííí, bo-bo!“
Danda: „Mami, Jauka chce sušenku, jahodovej pribináček a meloun. A máš dát i Dádovi!“

Jinak s učením navlékání ponožek jsme u Dáni stále na místě. Z informace o tom, že půjde brzy do školky a tam by to měl už umět, si vygoogloval jediné a podstatné: když si nebudu umět nandat ponožky, do školky nemusím (trochu Bota jménem melichar, akorát Dáda se chce ze školky propadnout zpět do péče maminky)!
Mimochodem, zatímco Daník se každý den dívá na ponožku jako na neznámý předmět z třetí galaxie, Lála vesele obléká ponožky sobě, mně, medvídkovi, panence, holt jinej živočišnej druh…

Ztratil se Bruce, Dádův přítel největší.
Malý gumový žralok. Už jednou byl pohřešovaný, vypadl někde v centru města, za husté chumelenice. Nelenila jsem a metr za metrem prozkoumávala chodníky pod hordou čerstvého sněhu. Vyplatilo se, Bruce ležel zmrzlý na kost nedaleko zaparkovaného auta, dobrých pět cenťáků pod tou bílou srajdou. Dnes se mu ale uličky supermarketu staly definitivně osudným. Hledali jsme dlouho a marně, já, Danda i Lála, dokonce jsme ho chtěli vyhlásit globus-rozhlasem.
Pravda, nebyl už nejmladší, zub času a dádova intervence zapracovaly. Neviděl na pravé oko, v tlamě měl vytlačenou jámu po modré pastelce, na ocasní ploutvi šrám od padající židle. Ale měli jsme ho rádi. Dáda si hloubku tragédie, zdá se, uvědomuje, připravuje řeč, jak to oznámí večer taťkovi, až dorazí z práce. Bruci, dneska pijeme na Tebe!! Budiž Ti kontejner na směsný odpad lehký…

Dnes jsem dozrála k pocitu, že „rodina se dusí“.
Lálino monotónní permanentní mamííííííí, Dádův noční sen o tom, že jsem krkavec (jeho první věta po procitnutí: mami promiň, že jsi byla vrána) a vášnivá rozepře s manželem, když dětem tvrdil, že Kulík+Dulík+Bubík byli kosí bratři, vykonaly své.

Mám ponorku, potřebuju vycházku, odpoledne padám pryč, dělejte cokoliv, jen beze mě! Jenže, kam se mnou? Všechny kamarádky mají děti (to bychom to daleko nepřivedly), cvičit nechodím ani nevím, jak a kde se tahle věc dělá, navíc mě to ani nezajímá. Prostá procházka je v tom chcanci pasé. Hrdost mi nedovolí manželovi přiznat, že jsem poněkud „out“ a nikdo mě nemá rád.

Takže! Dvě hodiny (do půl osmý do večera) jsem seděla v autě na parkovišti před globusem a háčkovala jsem!
Poznatek č.1: mimo domov plyne čas dvakrát rychleji.
Poznatek č.2: háček zapadlý pod ruční brzdu se loví dlouho a složitě, obzvlášť s umělými nehty.
Poznatek č.3: zakoupená ruská zmrzka v igelitce globus neudrží v autě příliš dlouho svůj tvar ani konzistenci.
Poznatek č.4: když prší a já v uzavřeném autě dýchám, tak se skla velmi brzy neprostupně zamlží (asi jsem měla občas máchnout rukou po okně alá „Rose a Jack“, aby měli ostatní parkující ten nudný pondělní nákup trochu peprnější).