Poslušně hlásím, že bojový úkol těsně před tříletou lékařskou prohlídkou je splněn!
Danda včera na rovině, při své standardní provozní rychlosti (ploužení se vpřed) zakopl sám o sebe. Kromě kolen a dlaní to asi nejvíc odnesly hlasivky, tolik nevyžádaných teatrálních přídavků tu už dlouho nebylo…

Zatímco Dádovy náznaky období vzdoru přicházely postupně a opatrně, Laura zcvokla zcela přesně a jasně – včera, okolo čtvrté hodiny odpolední (SEČ).
Skřeky MÓÓÓJÉ a NENÉÉ střídá v nepravidelných intervalech s MÁÁÁMA! a TATÍÍÍÍ! Víceméně se jí nepozdává nic, nechce sedět, chce stát, nechce stát, chce sedět. Bílá je černá a kočka není kočka, ale pes. Protože posledních pár dní trávíme na zahradě, tak jsme se stali poměrně slušnou atrakcí pro místní osadníky, k našemu plotu jsou vysílány pozorovací exkurze z celé zahrádkářské kolonie pod krycím názvem „Kdo z koho, fandíme Lále!“.
Dostalo se mi zadostiučinění ze strany manžela, který prohlásil, že tohle poslouchat celý den, zešílí. Teď už chápe, proč mám mobil na chocholouška zařazený mezi 150 a 155.

Ještě mi dovolte zmínit pár murphyho zákonů fungujících na naší milované zahrádce:
1. Vozíme-li ochranné pomůcky proti dešti neustále sebou, nikdy nesprchne, klidně celé týdny. Zapomeneme-li pláštěnky a holínky jednou jedinkrát doma, přižene se lokální obr-mrak a propukne chcanec nečekanec.
2. Usednu-li konečně k zasloužené kávě, vínu, nedejbože k háčkování, před Dádou na zemi se zhmotní neviditelná překážka, která způsobí závažnou odřeninu (centimetr na centimetr).
3. Přiobléknu-li děti do dlouhých rukávů a tepláků, za pět minut veškerý vítr ustane, slunce udeří silou 36 stupňů. Funguje to i opačně, tričko a kraťasy navodí prudké ochlazení.
4. Balení tašek, zamykání chatky a odnos věcí do auta způsobí, že si děti konečně samostatně, v klidu a dlouze hrají na pískovišti.

Pro všechny, kdo jste ho znali a měli jste ho rádi!
Bruce je opět mezi námi!!!
Moje drahá ségruš věnovala Dáňovi k narozkám pytlík gumových mořských rybek z Dráčika (já hlava děravá úplně zapomněla, že původní žralok pocházel z téhle série) a v něm jeho kamarád z nejmilovanějších!
Extáze štěstí, výbuch radosti, slzy dojetí!!!
S Brucem na věčné časy a nikdy jinak!!

Právě jsme se vrátili z tříhodinového představení cirkusu Jo-Joo, podtitul Alenka v říši cirkusu!
Původně jsem z toho měla trochu obavy, název mi nějak mimoděk evokoval východoněmecký porňas z osmdesátek a taky jsem netušila, jak dlouho Lála udrží pozornost.
Už jsem se viděla, jak po pár minutách hledám zmateně východ ze stanu, zmítající se Lálu v náruči a řev tygrů za zády.
A výsledek? Bylo to naprosto famózní!
Obě děti v tranzu, pištěly nadšením. Seděli jsme v loži, cca 1 metr od manéže, takže koníci, pejsci, hadi, šašci, vše téměř na dosah. Laura vítala každé nové zvíře obrovským jásotem, např. tygr = MŇAUUUU, papoušek = PIPÍÍÍ, byla tam bezkonkurečně nejmladší a taky nejhlasitější. Dáňa zas všechny pořád zdravil a házel poníkům popcorn.
Ve finále to nebyla nejlevnější záležitost, ale zážitek prostě něco stojí.

Dost by mě zajímalo, kdy se v restauraci najím jako člověk a ne jako pračlověk!
Dneska jsme se šli v rámci utužení rodinného kolektivu najíst ven. To jsem si zas dala! Že jsem jim radši nenamazala doma rohlík s máslem!
Předně, Lála nikdy u stolu nesedí, to by byla chyba v matrixu. Kmitá z jednoho rohu restaurace do druhého, podlézá všechny židle, kontroluje funkci výčepu, stahuje rolety, vlastním tělem slouží číšníkům jako překážková dráha a dosti výjimečně si k nám odběhne pro nějaké to sousto.
Dáda taky nikdy u stolu nesedí. Dáda leží, buď horizontálně na lavici, není-li k dispozici lavice, pak aspoň složí hlavu na plochu stolu. S výběrem jídla má jasno, vždy a všude si chce dát žraloka velrybího, dneska nám naštěstí denní menu restaurace Hřebíkárna vyšlo vstříc, nabízeli aspoň lososa, uffff.
Když nám připlují kouřící se talíře na stůl, tak s manželem urputně foukáme jak šílenci, dostáváme se téměř do stavu hyperventilace, protože Dáda prostě nemůže počkat, už má obrovskej obrovskej hlad. Střih, Lála si hrábla do mého talíře pro hrst špenátu a běží opravit výmalbu místního interiéru.
Střih, Dáda trvá na ochutnání piva, místo pusou nebere pěnu nosem, utíkají s manželem na pány omýt obličej.
Střih, Lau neodhadla úhel zatáčky mezi barem a vzduchoprostorem. Leží tam v komoře, nožky má nahoře, řev.

Po hodině odcházíme, jsem vyřízená, potřebuju se vysprchovat a potřebuju se v klidu najíst!
Přísahám, že všechny ostatní přítomné děti všech ostatních přítomných rodičů způsobně stolovaly, s lokty u těla, ani drobeček nepřišel nazmar a před jídlem se pomodlily!

Přesně před třemi lety se vylodil Dáňa!
A dneska? Noha vel. 28, 15 a půl kila, 102 cenťáků!
Má rád cokoliv mořem a druhohorami zavánějící, listování v knížkách a jahodovou marmeládu.
Na hřišti je převážně za pozorovatele, desetimetrová trasa od branky ke skluzavce mu trvá dvacet minut, cestou dvakrát svačí, uloví tři berušky, seštěkají se s Laurou o lentilku a přišlápne sám sobě tepláky. U skluzavky mu většinou dojde, že se klouzat nechce.
K jeho nejrychlejším tělesným pohybům patří zírání z okna a mrkání. Rozpozná a pojmenuje desítky druhů žraloků a dinosaurů, ale po vypití čaje z hrnečku se musí komplet převléknout do suchého.
Ví, jak se latinsky řekne výr velký, ale tričko si navléká na nohy a ponožky nevzal na milost vůbec, to jednoduše „emumí“.

Lála: „Mamííí, bo-bo!“
Danda: „Mami, Jauka chce sušenku, jahodovej pribináček a meloun. A máš dát i Dádovi!“

Jinak s učením navlékání ponožek jsme u Dáni stále na místě. Z informace o tom, že půjde brzy do školky a tam by to měl už umět, si vygoogloval jediné a podstatné: když si nebudu umět nandat ponožky, do školky nemusím (trochu Bota jménem melichar, akorát Dáda se chce ze školky propadnout zpět do péče maminky)!
Mimochodem, zatímco Daník se každý den dívá na ponožku jako na neznámý předmět z třetí galaxie, Lála vesele obléká ponožky sobě, mně, medvídkovi, panence, holt jinej živočišnej druh…

Ztratil se Bruce, Dádův přítel největší.
Malý gumový žralok. Už jednou byl pohřešovaný, vypadl někde v centru města, za husté chumelenice. Nelenila jsem a metr za metrem prozkoumávala chodníky pod hordou čerstvého sněhu. Vyplatilo se, Bruce ležel zmrzlý na kost nedaleko zaparkovaného auta, dobrých pět cenťáků pod tou bílou srajdou. Dnes se mu ale uličky supermarketu staly definitivně osudným. Hledali jsme dlouho a marně, já, Danda i Lála, dokonce jsme ho chtěli vyhlásit globus-rozhlasem.
Pravda, nebyl už nejmladší, zub času a dádova intervence zapracovaly. Neviděl na pravé oko, v tlamě měl vytlačenou jámu po modré pastelce, na ocasní ploutvi šrám od padající židle. Ale měli jsme ho rádi. Dáda si hloubku tragédie, zdá se, uvědomuje, připravuje řeč, jak to oznámí večer taťkovi, až dorazí z práce. Bruci, dneska pijeme na Tebe!! Budiž Ti kontejner na směsný odpad lehký…

Dnes jsem dozrála k pocitu, že „rodina se dusí“.
Lálino monotónní permanentní mamííííííí, Dádův noční sen o tom, že jsem krkavec (jeho první věta po procitnutí: mami promiň, že jsi byla vrána) a vášnivá rozepře s manželem, když dětem tvrdil, že Kulík+Dulík+Bubík byli kosí bratři, vykonaly své.

Mám ponorku, potřebuju vycházku, odpoledne padám pryč, dělejte cokoliv, jen beze mě! Jenže, kam se mnou? Všechny kamarádky mají děti (to bychom to daleko nepřivedly), cvičit nechodím ani nevím, jak a kde se tahle věc dělá, navíc mě to ani nezajímá. Prostá procházka je v tom chcanci pasé. Hrdost mi nedovolí manželovi přiznat, že jsem poněkud „out“ a nikdo mě nemá rád.

Takže! Dvě hodiny (do půl osmý do večera) jsem seděla v autě na parkovišti před globusem a háčkovala jsem!
Poznatek č.1: mimo domov plyne čas dvakrát rychleji.
Poznatek č.2: háček zapadlý pod ruční brzdu se loví dlouho a složitě, obzvlášť s umělými nehty.
Poznatek č.3: zakoupená ruská zmrzka v igelitce globus neudrží v autě příliš dlouho svůj tvar ani konzistenci.
Poznatek č.4: když prší a já v uzavřeném autě dýchám, tak se skla velmi brzy neprostupně zamlží (asi jsem měla občas máchnout rukou po okně alá „Rose a Jack“, aby měli ostatní parkující ten nudný pondělní nákup trochu peprnější).