Tak jsem si střihla Hathajógu!
Akčnější verzi cvičení jsem předem sama sobě rozmluvila, nejspíš bych vyčerpaně blinkla hned při první minutě zahřívání.
Ostatně, po ročním pracovním zápřahu od nevidím k nevidím tu očistu ducha potřebuju jak koza drbání.
Klasicky jsem se nevyhnula otázce, kdo je přítomen poprvé, načež jsem byla umístěna do blízkosti hlavní jogínky a gongu (?!).
Věkový průměr cvičenek byl 50+, index pružnosti ale tipuju někam k pubertě. Bez mrknutí oka ohýbaly těla do rozličných úhlů, paty strkaly někam k ramenům, ramena k zadku, možná uměly i otáčet hlavu o 360° jako sovy.
Já jsem dělala čest svému naturelu a pohnojila jsem i stoj na jedné noze.
Ovšem jako nejzásadnější vnímám svojí neschopnost uvolnění mysli.
Prvně jsme si měly představovat barvy (líbí se mi hnědá….né, ta je trapná. Tak růžová. Růžová? Holka, ty máš dost. Slonovinová? To už je přes čáru, aby si zas někdo nemyslel, že jsem nějaká hogo-fogo).
Následovalo vnímání vůní (já vyřízená, co to vlastně cítím, aromalampu? motorový olej? pot sousedky? nedejbože pot vlastní!?)
Závěrečný gong mi málem přivodil srdeční zástavu a já tímto přísahám, že na sobě začnu pracovat a že si tu relaxaci do hlavy natřískám, jakože já se jmenuju já!

Vyvezla jsem děti na odpoledne na jednu louku v horách (máme to kousíček, pár minut).
Daník se rozhodl, že vystopuje pár hadů, patřičně se na to vybavil, viz foto.

A ještě útržek z jejich oduševnělé debaty:
D: Lálo, i my jsme živočichové! Člověk je prostě živočich.
L: Ale já jediná ne!

Moje drahé bývalé kolegyňky z pražské cestovky včera uspořádaly vzpomínkový mejdan.
A tak jsem po deseti letech vyrazila směr matička.

Opustila jsem pohodlí svého auta a rozhodla se stylově pro cestu žlutým autobusem.
Už jen fakt, že jízdenka se dá předem nejen rezervovat, ale taky „onlajn“ zaplatit, mi sliboval hluboké zážitky a střet s novými technologiemi. celý článek