Stručná reportáž z bojiště.
Ráno jsem bohatýrsky posnídala dvě nožky javořických párků, v předtuše velkého energetického výdeje. Tento nepříliš inteligentní krok se mi posléze několikrát připomněl u vzporu klečmo. První vlnu vyplavených endorfinů jsem pocítila dřív než jsem čekala, cvičení se konalo v podkroví a eskalátory tam nevedou. Posléze jsem vstoupila do sálu, kývla na ženštinu před sebou, šťastná, že je přítomen někdo ještě víc oplácaný než já. Euforie mi vydržela do chvíle, kdy jsem pochopila, že sál je obklopen zrcadly a já jsem právě pozdravila sama sebe.
Instruktorce došlo, kdo bude dnes nejslabší článek řetězu a postavila si mě přímo před sebe. A tak jsem měla to divadlo jak na dlani. Moje tepláky jsou podivného střihu, barvy i materiálu, na triku se mi houpe přilepený gumový medvídek a zpocená kola v podpaží ke svému vzniku ani žádnou tělesnou námahu nepotřebují.
Máme stát na jedné noze a druhou, pokrčenou v koleni, máme za nárt tisknout k zadečku. K „zadečku“! Jasný výsměch namířený na mou osobu! Vzápětí mě chytá křeč do zadního stehenního svalu a zajíždím na několik vteřin do boxů. Za pár minut, na podložce, máme asi tisíckrát „rolovat“ z lehu do sedu, s končetinami ve všech možných i nemožných úhlech. Všechny ostatní šikovné cvičenky radostně a plynule rolují, zatímco já se s chroptěním, vyplazeným jazykem a největším sebezapřením snažím silou vyšvihnout nahoru, přičemž ztrácím balanc a porůznu přepadávám z okrajů podložky.
Dnešní vtipná fraška mě jen utvrdila ve faktu, že poslední zbytky břišních svalů, které se u mě kdy vyskytovaly, jsem porodila spolu s lauřinou placentou. Tento jev je nejspíš nevratný.