Dnes jsem dozrála k pocitu, že „rodina se dusí“.
Lálino monotónní permanentní mamííííííí, Dádův noční sen o tom, že jsem krkavec (jeho první věta po procitnutí: mami promiň, že jsi byla vrána) a vášnivá rozepře s manželem, když dětem tvrdil, že Kulík+Dulík+Bubík byli kosí bratři, vykonaly své.

Mám ponorku, potřebuju vycházku, odpoledne padám pryč, dělejte cokoliv, jen beze mě! Jenže, kam se mnou? Všechny kamarádky mají děti (to bychom to daleko nepřivedly), cvičit nechodím ani nevím, jak a kde se tahle věc dělá, navíc mě to ani nezajímá. Prostá procházka je v tom chcanci pasé. Hrdost mi nedovolí manželovi přiznat, že jsem poněkud „out“ a nikdo mě nemá rád.

Takže! Dvě hodiny (do půl osmý do večera) jsem seděla v autě na parkovišti před globusem a háčkovala jsem!
Poznatek č.1: mimo domov plyne čas dvakrát rychleji.
Poznatek č.2: háček zapadlý pod ruční brzdu se loví dlouho a složitě, obzvlášť s umělými nehty.
Poznatek č.3: zakoupená ruská zmrzka v igelitce globus neudrží v autě příliš dlouho svůj tvar ani konzistenci.
Poznatek č.4: když prší a já v uzavřeném autě dýchám, tak se skla velmi brzy neprostupně zamlží (asi jsem měla občas máchnout rukou po okně alá „Rose a Jack“, aby měli ostatní parkující ten nudný pondělní nákup trochu peprnější).