Pan Murphy zas jednou zabodoval.
Není nad to pozvat na neděli 33 lidí na dětskou oslavu a posléze strávit sobotní večer na ušní pohotovosti s Daníkem a bdít o sobotní noci nad kašlající a hořící Lálou…
Tak jsem ty ponožky přeci jen ztrestala!
Sice mi z pěti jehlic (potřebných k umotání jedné fusky) mírně přecházel zrak a občas jsem měla pocit, že s nimi řeším záhadu ježka v kleci, ale finito.
Vyšlo to akorát pro M. k dnešním jmeninám (proto ta absence depilace na druhé fotce).
Návod tady: http://www.garnstudio.com/lang/cz/pattern.php?id=6442&lang=cz
Laura založila hnutí trvalého odporu.
Náplní jejího dne je se mnou nesouhlasit. Dva roky klepou na dveře a s nimi tolik oblíbený vzdor.
Danda mi to dával taky slušně vyžrat, ale čas to vyléčil. Vzpomněla jsem si na něj včera, když jsem šla Lále koupit nové jarní botky. Měla jsem dojem, že on byl v disciplíně „ječím jak píchlý prase pro nic za nic“ přeborník, mýlila jsem se. Lála to má vymakaný, promyšlený do detailu. Vcházíme dovnitř (paní už nás zná, na Dandu se v tomhle směru nedá zapomenout, divím se, že jim nevisí na zdi jako Ten, co si nikdy nezkusil žádnou botu) a Lála to rozjíždí ve velkým.
Nechci Dobrý den! Nejmenuju se Laura! Nezujeme boty! Nechci nový, jsou blééé, hodím do koše! Tumáš! (paní jí podává hračku a ona jí mrskne opodál).
Naštěstí jsem jí doma obkreslila nohu na papír, což nám pro koupi dvou módních kousků musí stačit. Závěr: Nechci Naskledanou! a kopanec do dveří.
Doma na ní zkouším obrácenou lest:
Láli, nemůžeme se oblékat….Chci oblíkat!
Teď nepůjdeme papat…..Chci papat!
Nevím, jak dlouho mi to bude fungovat, Lála totiž není dnešní!
Někdo to pomyšlení nesnese a tak jde válet sudy!
Pět metrů od vchodu zvedá Lála prosebně ruce a chce pochovat. Odmítám, celý zbytek dopoledne se ponese v duchu ublíženého úpění, že jsem jí nevyhověla.
Deset metrů od domu se Lau sekla u keře s bobulema. O těch keřích se mi v noci zdá, není před nimi vyhnutí, dennodenně ničí mé vetché nervy. Dáda daleko přede mnou (hledá dinosauří stopy), Lála daleko za mnou, sbírá bobule (ty keře jsou začarovaný, něco jako bezedná sklenička v Ikee, Lála je obírá už měsíce a kuliček je na nich pořád stejné množství). celý článek
Laura se včera, úderem osmé hodiny ranní, odplenkovala!
Funguje spolehlivě, bez nehod a sama si po akci natáhne i spoďáry. Nejspíš už jí definitivně naštval můj laxní přístup. Pravda, zkoušela jsem to s ní jen jednou měsíčně a po pročůraném dopoledni jsem jí s úsměvem na tváři vrzla pampersku. No a co? Jen jsem jí nechtěla tlačit do kouta!
Možná jí došel i ekonomický aspekt. Že se za ušetřený peníz dá pořídit velká spousta lentilek!
Teď, když vidí, jak pokaždé radostně křepčím kolem nočníku, jen vědoucně pokývá hlavou a pronese: „Udělala radost mámovi, viď?“
Jdu Dáňovi rozsvítit na záchod, Lála musí s námi.
Měním pytel v odpadkovým koši, jsou mi v patách.
Ať škrábu brambory, oblíkám si podprdu, jdu pro vysavač nebo smrkám, oba stojí maximálně tři kroky za mnou.
Chci svobodu!
Jsme jak zájezd japonských turistů!
Ještě zbývá zavolat vnučku, ta zavolá pejska, pejsek kočku a kočka myš a jsme kompletní!
Ráda bych vložila malou recenzi na fajn čtení…
Mám doma pár knížek od americké spisovatelky Ermy Bombeckové.
A mám je tu už dlouho, všechny jsem si pořídila, když mi bylo ještě „náct“.
Dokonce mi autorka byla inspirací při slohové práci u maturity.
Je to nadčasové, svižné a výstižné čtení o rodině, dětech, o každodenním životě.
Je to psáno s laskavým nadhledem a mimořádným vtipem.
Smála jsem se při čtení ještě v éře „bez vlastních dětí“.
A teď? Teď už mi ta skládačka dokonale zapadla a směju se dál…
Vřele doporučuju, opravdu 🙂
